16. Kapitola - Přeměňování... obrana... Remus

"Já se z toho zcvoknu!" Sirius se ve Velké síni nakláněl nad novým rozvrhem a hlasitě nadával.
"Podívejte! Úterý! Dvouhodinovka lektvarů, dvouhodinovka starodávných run a potom bylinkářství! Já se z toho zcvoknu!" protáčel oči Sirius a James se k němu přidal.
"Nejnudnější den týdne, to jo. Ale podívej se na středu," naklonil se k jeho rozvrhu a hůlkou píchal do kolonky středa, "přeměňování, obrana, studium mudlů, věštění z čísel a po obědě ještě kouzelné formule!"
"To není zas tak strašné," podivila se Joanne, která se dívala do svého rozvrhu, který byl na vlkodlačí chlup stejný, jako ten Remusův.
"Já tady po formulích mám ještě bílou magii..." pokračovala a vzhlédla ke klukům.
"Ale chápej, Joanne," snažil se jí to James vysvětlit a přitom rukama zuřivě gestikuloval z rozvrhu na rozvrh a ke stropu, "přeměňování, obrana, mudlové, čísla! Já se z toho zcvoknu!" Zopakoval James a zhroutil se na talíř s cornflakey.
"A teď máme..." začala Joanne.
"Obranu proti černé magii," dokončil Remus a James zdrceně zaúpěl.

"Minulý rok jsme spolu nedokončili magické tvory, proto jsem vám do dopisu přidal poznámku, aby jste si donesli učebnice z minulého roku. Tak si je teď otevřete na straně 394 a přečtěte si prosím úvodní slovo k sedmnácté kapitole o vlkodlacích. Poté vám ukážu různé materiály z celého světa," řekl profesor Muckleburn a upravoval cosi na starém promítacím stroji v rohu místnosti. Byl to starší plešatý pán se vzdouvajícím se břichem, ale dobrosrdečnýma očima schovanýma za velkými hranatými brýlemi, které Sirius tak rád spojoval s těmi Jamesovými, ačkoliv byly úplně jiné. Pod nosem měl Muckleburn knírek, jehož konečky byly stočeny do elegantní spirály. Joanne otevřela knihu obrany proti černé magii, zahleděla se na kapitolu o vlkodlacích a v břiše jí nervózně škubalo. Lilyiny oči už vedle ní chvatně jezdily po řádcích prvního odstavce. Pohlédla na Remuse, které seděl pohodlně opřen o opěrátko židle a na učebnici shlížel s jistým odporem v očích. Zhluboka se nadechla a dala se do čtení.
"Pane profesore?" proťal ticho Siriusův hlas.
"Ano, pane Blacku?" otočil se na něj profesor a pozvedl obočí, takže bylo oproti skly brýlí zvětšeným očím nepřirozeně malé.
"Je velmi nebezpečné, když potkáte venku vlkodlaka?" zeptal se zdvořilým hlasem s podtóny nevinné zvědavosti Sirius a hleděl profesorovi do tváře.

"Ano, to je. Chápejte, vlkodlaka ženou pudy. Vlkodlaka volá divočina a jeho vlastní druh. Má to v genech, ať už je tímto strašným osudem postihnut sebehodnější člověk," řekl prostě a dál se věnoval prohlídce promítače. Joanne se na Siriuse otočila. Cosi si špital s Jamesem a když zachytil její pohled, rty nemluvě naznačil: "Vysvětlíme ti to potom!"
Remus vedle nich stále shlížel na knihu a ruce propletl na prsou. Odmítal přečíst jedno jediné slovo. Lilyiny oči stále šmejdily po stránce učebnice a její obličej po každém řádku více bledl. Joanne se tedy taky sklopila nad knížku a pročítala tak dobře známé řádky...
"Pane Lupine? Proč nečtete, jako vaši spolužáci?" zeptal se náhle profesor a hleděl přes tlusté brýle na Remuse, který stále seděl daleko od učebnice, jako by s posvátnou nechutností.
"Už jsem to četl, pane profesore," řekl Remus zvláštním rebelským hlasem, který u něj Joanne nikdy neslyšela.
"Dobrá. V tom případě mi řekněte, jak se vlkodlak liší od vlka?" vypálil na něj profesor otázku a přešel ke katedře. Remus na něj vzpurně pohlédl, přetočil oči v sloup a odříkával: "Vlkodlak je člověk, který byl do vlčí podoby zaklet, pokousán jiným vlkodlakem a nebo se vlkodlakovi narodil. Liší se od vlka hlavně velikostí, tvarem čumáku a krvelačností. Taky zorničky vlkodlaka jsou jiné, než vlka. Uši jsou větší a mají i lepší sluch. Mají také o hodně pevnější stisk čelistí a dlouhé špičáky můžou vypadat, jako šavlozubého tygra. Nejspolehlivější způsob, jak poznat ve volné přírodě vlka od vlkodlaka je vytí. Když zavyjete, vlk před vámi uteče, ale vlkodlak se na vás vrhne." Nastalo hrobové ticho. Celá třída se dívala na Remuse a běhal jim mráz po zádech. Remus to řekl nenuceným, klidným hlasem, který hraničil s melancholií. Joanne se na něj prosebně dívala, nejradši by ho okamžitě zarazila. Připadalo jí to strašně moc nápadné, ale Remus stále hleděl ke stropu, opěrátkem židle byl opřen o zadní lavici a houpal se na zadních nohách židle... Lily na Remuse hleděla se zvláštním výrazem překvapení a uznání, ale nezdálo se, že by měla nějaké podezření... přece jenom, Remus sypal z rukávu definice a odpovědi na nejkrkolomnější otázky na každé hodině... To Joanne uklidnilo. Profesor na něj pochvalně zakýval hlavou.
"20 bodů pro Nebelvír, pane Lupine," řekl a mávl hůlkou směrem k promítači.

"No Remusi!" poplácal ho James po zádech, jakmile se zastavili v jedné prázdné postranní chodbičce za gobelínem.
"Jako bych to hned všem vykecal..." zaúpěl Remus, otočil se k nim zády a hlavou zdrceně bouchl o kamennou stěnu. Joanne, Siriua a Jamesi si vyměnili pohledy a začali ho konejšit.
"Neboj, Reme. Nikoho z těch zabedněnců nemůže nic takového ani napadnout," řekl Sirius a kroutil hlavou nad Remusovými starostmi.
"Evansová není zas tak hloupá..." podotkl Peter a přehraboval se v brašně.
"Není hloupá, to znamená že i kdyby měla nějaké podezření, určitě by si ho nechala pro sebe," řekla přesvědčeně Joanne a v duchu jí vytanul Lilyin pohled. Remus na ní přeskočil pohledem. Tvářil se, jako by ho jenom pomyšlení na to, že by se to někdo mohl dozvědět, doháněla k šílenství.
"Neboj se," konejšila ho Joanne a hleděli si do očí, "vážně jí důvěřuju."

"Pondělí a hned McGonagallku!"
"Nestěžujte si pořád! Za pár týdnů si na to zvyknete."
"Myslíš?"
"Ale kde je?"
"Kdo?"
"Rowena havraspárská!"
"Cože?"
"McGonagallka! Merline, ty ho vidíš!"
"Merlin?"
"Áááh..."
"Ale fakt, kde je?"
"Řekne mi tu konečně někdo, o kom to mluvíte?"
"O McGonagallce!"
Joanne se rozhlédla po učebně. Studenti Nebelvíru a Zmijozelu ze třetího ročníku seděli v lavicích a bavili se. Za katedrou na vysoké židli nikdo neseděl, nikdo nestál u voliéry s kanárky a ani u dvojhlavého salamandra... Joanne prudce otočila hlavu zpátky ke katedře, až jí luplo v krku. Na učitelském stole seděla mourovatá kočka a švihala ocasem sem tam. Náhle kočka vyskočila do vzduchu a proměnila se v profesorku McGonagallovou, která si to jako by mimochodem šinula právě k nim.
"Byla bych ráda, pane Pottere," řekla profesorka a posunovala si brýle výš ke kořenu nosu, "abyste mi říkal paní profesorko. McGonagallka mi naposledy řekli v šestém ročníku..." s jemným úsměvem podotkla profesorka a odkráčela zpět ke katedře, posadila se na ni a s tichým puf se proměnila v kočku.
"Páni!" zahučelo třídou a všichni užasle zírali na šedou mourovatou kočku, která kráčela mezi vratkými sloupy pergamenů na stole. Joanne byla jako ve snách... o tomhle četla... Kočka seskočila na vysokou židli, ozvalo se další tiché puf a najednou na židli seděla profesorka a usmívala se na ohromené studenty. Joanne se zdálo, že si to dost užívá. Nebelvírští začali tleskat a hlasitě výskat na počest profesorce, která je jediným gestem ruky utišila.
"Takže, dobrý den. Řekněte mi, jak se říká kouzelníkům a čarodějkám, kteří toto dovedou?" Joanne ohromeně zvedla ruku a po ní i pár dalších studentů. Profesorka už se zase tvářila normálně přísně a ukázala na Joanne.
"Zvěromágové," řekla Joanne a stále obdivně hleděla na profesorku. Zvěromágům je v její knížce věnována celá dlouhá kapitola a Joanne jí přečetla jedním dechem. Okamžitě potom si usmyslela, že by se to chtěla naučit...
"Výborně, 10 bodů pro Nebelvír," kývla profesorka a mávla hůlkou na tabuli, na které se okamžitě objevil text.
"Zvěromágové, jsou kouzelníci a čarodějky, kteří mohou měnit svou podobu ve zvíře. Je velice těžké se to naučit," vykládala a procházela sem tam před tabulí. Joanne profesorku poslouchala se zatajeným dechem a vypadalo to, že celou třídu její výklad a názorná ukázka nadchla. James se Siriusem se před ní šeptem o něčem dohadovali a Sirius se tvářil nadšeně. James na něj chvíli nevěřícně hleděl, jako by o něčem urputně přemýšlel a pak nadšeně zakýval hlavou. Sirius se ohlédl na Joanne a zazubil se na ni. Joanne to nechápala a Lily, která seděla vedle ní měla na tváři pobavený úsměv.
"Co je?" zeptala se jí šeptem Joanne a dívala se na smějící se Lily.
"Ale nic," řekla mile a přestala se usmívat.
"No proto," řekla rádoby přísně Joanne.
"Ticho! Slečno Leafsová, vás nezajímá můj výklad?" zeptala se hlasitě profesorka a uličkou si to k ní rázovala.
"Zajímá, paní profesorko," Joanne cítila, jak se červená. U profesorky McGonagallové si to nechtěla rozházet. Nejen proto, že má přeměňování upřímně ráda, ale i proto, že je kolejní ředitelkou Nebelvíru...
"Tak mě poslouchejte! Řekněte mi, proč ministerstvo spravuje seznam zvěromágů?" vypálila profesorka a s nadzvednutým obočím na ní shlížela. Joanne se mimoděk koukla na Lily, která se zatvářila jako u mučení.
"No?" pobízela ji profesorka.
"Protože... hm... aby toho dotyční nemohli využít," řekla Joanne a oddychla si, když profesorka pokývala hlavou a odešla zpět k tabuli.
"Správně. Jak nám teď pod nátlakem pověděla slečna Leafsová, neregistrovaní zvěromágové by mohli svého umu snadno využít v nejrůznějších protiprávních činech..."
"Promiň, nemohla jsem to před ní říct," omlouvala se šeptem Lily.
"V pohodě," usmála se na ni Joanne. Lily její úsměv opětovala.
"Zapište si prosím následující," profesorka znovu mávla k tabuli a objevilo se na ní pět důležitých poznámek. Joanne zapisovala a v duchu přemýšlela. Co znamenají ty Siriusovy úsměvy? Mají snad s Jamesem nějaký plán na večer? Zase chtějí někomu nafouknout hlavu? Nebo budou pod neviditelným pláštěm pochodovat za Filchem a vydávat nechutné zvuky? Remus se v lavici vedle zavrtěl a škrábal se na bradě, po které ho šimraly konečky brku. Všiml si jejího zasněného pohledu a zatvářil se trochu polekaně. Joanne se jen usmála a pokračovala v zápisu.
"Paní profesorko?" ozval se náhle Sirius.
"Ano, pane Blacku?" opáčila profesorka a pohlédla na něj.
"Odkdy je ze zákona možno naučit se zvěromagii?" zeptal se Sirius.
"Přemýšlet o tom můžete až od 17 let. Pochopení všech principů zvěromagie je ale tak těžké, že mnozí by to nezvládli ani kdyby jim za to hrozila smrt," odpověděla profesorka přísně a přeskočila pohledem na Petera. Následovala salva otázek na profesorku McGonagallovou a zbytek hodiny strávili tím, že se profesorky vyptávali na všechno možné okolo zvěromagie.

"Konečně!" křikl přes celou společenskou místnost James, když se svalil na měkké křeslo před krbem.
"To věštění z čísel nebylo až tak špatné, co říkáte?" řekl Remus a plácl sebou na pohovku.
"Ne, až na to, že vidím tři celé dvanáct na druhou na každém rohu..." řekla Joanne a posadila se vedle něj. Remus se zatvářil rozpačitě a položil mezi ně svou školní brašnu. Joanne však hleděla na Siriuse a Jamese, kteří se o něčem zase šeptem dohadovali.
"Hele, pokud máte nějaké tajemství, tak nám o něm nedávejte vědět tím svým špitáním," řekla Joanne a snažila se zastřít svou zvědavost. James se na ni šibalsky usmál a mrkl na Siriuse. Ten kývl, nadechl se a... chroptivě vydechl. Všichni se začali smát a Sirius se rozkašlal. James ho pořád ještě se smíchem bouchl do zad. Když se uklidnil, pokračoval. Teď se však nenadechoval s takovou vervou.
"Prostě. Dneska ráno mě nepadla taková věc. Měli jsme obranu a Muckleburn říkal, že... ehm... Remusův problém útočí na lidi," řekl a rozpačitě pohlédl na Remuse, který se ale tvářil pobaveně a ruce měl propletené na prsou.
"Remusův malý chlupatý problém," řekl James a začal se smát.
"Malý roztomilý problémek, ano Jamesi," rozesmála se Joanne.
"A slintá..." dodal tiše Remus. Dusil v sobě smích tak, že Joanne překvapilo, že vůbec promluvil.
"Fuj, Remusi! Nepotřebujeme vědět všechno!" řekl rádoby vyděšeně Sirius. Když se konečně všichni dosmáli, James pobídl Siriuse, aby pokračoval.
"No, Muckleburn říkal, že jsou nebezpeční. Samozřejmě, to víme i bez něj, jen jsem si to potřeboval ujistit. Jenže, pokud se má úžasná hlava neplete, na zvířata chlupáč neútočí?" zeptal se úkosem Remuse a ten zakýval hlavou. Ještě pořád měl na tváři pobavený úsměv.
"Potom jsme měli McGonagallku. Mluvila o lidech, kteří se mění ve zvířata..." řekl důrazně Sirius a hleděl na Joanne, Remuse a Petra. Joanne se zatvářila zvědavě a překvapeně, Remus rozšířil oči a Peter se nechápavě mračil.
"Cože?" řekl Peter a stále hleděl na Siriuse, který se zase smál. Teď však Petrově hlouposti.
"Remův chlupatý problém útočí na lidi," ukázal na Jamese, Joanne, Remuse a sebe, "ale neútočí na zvířata!" Siriusův prst nabral směr Peter a to vzbudilo další vlnu bláznivého smíchu.
"Jasně, takže ty chceš, abych se proměnil ve zvíře?" řekl Peter a hleděl na kamarády, kteří se prohýbali smíchy.
"Těsně, ale špatně Petře. Já jsem si říkal, že když s Remusem nemůžeme být celý týden v měsíci jako lidé, mohli bychom s ním být ten týden jako zvířata!" řekl nadšeně na svůj nápad Sirius a s nadějí hleděl na Joanne a Remuse. Joannino zvědavé překvapení vystřídalo nadšené vyčkávání. Jako by se jí plnil dávný sen. Kdyby se jim přece jenom podařilo naučit se zvěromagii... Remus se však tvářil nepřístupně a trochu nechápavě:
"Tohle vám nemůžu dovolit! Nemůžu vám prostě zaručit, že já... že mě něco nepopadne... a je strašně těžké se to naučit a ještě vám ani nebylo sedmnáct! Co kdybych vás pokousal? Jak to vysvětlíte? Co když zjistí, kam chodíte? A to by zjistili, to se nebojte! Pět lidí, co permanentně každý úplňkový týden nechodí na hodiny! To by bylo více než nápadné a já prostě nechci, abyste měli kvůli mně problémy!" Remus na ně vypálil své protiargumenty a nikdo ho nepřerušoval. Z druhého konce společenské místnosti se ozývaly hlasy a smích. Nikdo si nevšiml smějící se pětice ani pobouřeného vlkodlaka. Všichni čtyři na něj hleděli a cítili cosi nepřekonatelného. Jakousi bariéru, mezi nimi a Remusem...
"Samozřejmě, nebudeme s tebou přes den, to by asi ani nemělo smysl... ale přes noc... nikdo to nemůže zjistit. Máme přece neviditelný plášť!" řekl James, jako by to všechno vyřešilo. Remus se na něj díval s zvláštním výrazem... lítosti?
"Nic se nám nestane," přidala se k Jamesovi Joanne a hleděla Remusovi do vzbouřených očí, ze kterých sršely jiskry, "proměňovali bychom se do velkých a rychlých zvířat... kdyby se přece jenom náhodou... utekli bychom... pod vrbou mlátičkou je přece tajná chodba." Remusovy oči však neměkly.
"Je tam chodba... Poslyšte. Je to všecko strašně pěkný," odmlčel se a usilovně hledal další protiargumenty, "co kdybyste nestihli utéct a já... nesl bych si to celý život... to že bych vám to dovolil... to prostě nejde!" Hleděl na krbovou římsu, ruce stále propletené na prsou. Joanne, Sirius a James si vyměnili pohledy a Sirius pokračoval: "Všechno kdyby... musíme užívat života! Trocha adrenalinu nás nezabije a <i>kdyby</i> něco, pokousali nás na noční toulce nějaké bestie ze Zapovězeného lesa! Horší než vlkodlak to není, odbudeme si školní trest, ztracené body nasbíráme eseji a je to v pořádku!" Sirius na něj zíral s neochvějnou nadějí. Remus se na něj podíval výrazem plného trpění a pouze zakroutil hlavou.
"Je to skvělý nápad, Remusi... takhle bychom s tebou mohli být i při tvé proměně. Psychicky bychom ti pomohli," Joanne se ho snažila přemluvit. Remus se zase díval na krbovou římsu a nezavadil o ni ani pohledem. Joanne bezradně koukla na Jamese, ten na ní mrkl a následně rezignovaně pokrčil rameny.
"Tak nic, no. Chtěli jsme ti pomoct. Ale když nechceš... Uděláme ty úkoly?" řekl James a Sirius, Joanne i Peter přikývli. Ten den se už o Siriusově nápadu nebavili.

Podzim ubýval a zima se hlásila ke slovu. Každé ráno bylo lezavě, trávu na školních pozemcích kryla bílá chřupavá jinovatka, okna hradu zdobily přírodní umělecká díla a všechny prostoupil duch nastávajících Vánoc. Všechny, kromě učitelů. Joanne se zdálo, že se ještě nikdy neučili tak intenzivně, jako právě teď. Dvaceti palcové eseje střídaly třiceti palcové pojednání a místo lehkého zkoušení zabraly pololetní písemky. Hodiny bylinkářství ještě nikdy nebyly tak plné informací a vydržet venku u Zapovězeného lesa nedaleko Hagridovy hájenky celou dvouhodinovku péče o kouzelné tvory byl málem nadlidský úkol. Profesoři však nedbali vzteklého mrmlání studentů a profesor Křiklan si dokonce na jednu hodinu lektvarů donesl tlustý kožich, do kterého se zachumlal a všem, kteří byli ochotni ho alespoň půlkou jednoho ucha poslouchat vyprávěl, že ho dostal od jednoho významného činitele z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Tímto činem si u všech studentů vysloužil posměšek: "Mrož s tlustou vrstvou tuku, promenáduje se tu v kožichu!" Protiva tuto frázi ověnčil spousty sprostých slov a Filch za prosinec trhl rekord ve stěžování si profesoru Brumbálovi.
Joanne, Jamese, Siriuse a Petra však trápila skutečnost, že Remus nechtěl ani slyšet o Siriusově nápadu stát se zvěromágy a tím mu aspoň trochu pomoct. Vždycky, když s tím kdokoli z nich začal, Remus od nich otočil hlavu a nebo se zahrabal do knih. Vyzkoušeli už snad všechny argumenty, Remus na ně však vždycky měl inteligentní odpověď. Jednoho dne je dokonce přinutil k zvážení celého nápadu a neměli daleko k jeho zavržení. Pak je ale chytila nová mánie a v nejméně střeženém okamžiku na Remuse dotírali a vypalovali na něj pečlivě přichystané otázky a fráze. Remus se jim však vždycky řečnicky vyrovnal...
Před začátkem prázdnin se konala jejich první návštěva vesničky Prasinky, která se rozkládala v údolí nedaleko Bradavic. Celou vesnici společně s Bradavicemi objímaly hory, takže se zdálo, že jsou v kotlíku plném bíle mlhy a sněhu. Na ten den přišel James s nápadem. Měli se bavit o všech možných věcech a se všemi možnými lidmi, jen ne s Remusem. Joanne to nepřipadalo jako dobrá strategie, ale budiž.
Spoustu času strávili u Chroptící chýše, ale Remus se k jejich nadšeným teoriím o tom, proč je právě ta chatrč nejstrašidelnějším místem v Británii. Nepřipojil se ani když se James snažil společně se Siriusem smluvit cenu na pepřové šipky z 2 galeonů za krabičku na galeon. I kdyby snad chtěl něco říct, tak by mu nedali šanci. Další Jamesův nápad...Vždycky, když Remus otevřel pusu, začali mluvit o něčem jiném. Nakonec skončili v Medovém ráji, kde se jich Remus, celý nechápavý konečně zeptal, o co jim jde. Všichni jen pobaveně civěli na láhve švábích očí v karamelu, salamandřích "ohnivých koulí" a na mozaiková lízátka s popisem "všehochuť pro zaneprázdněné mlsaly." Když je ujistil, že tohle jim nijak nepomůže, vzdali to a začali zapáleně debatovat o obrovských cukrkandlových dračích vajíčkách s nejrůznějšími náplněm