Greene | 6.Kapitola - Co se to s tebou stalo?

Rozkol uvnitř Lynette nabírá na obrátkách. Dojde jí konečně co se to s ní vlastně děje? Co k tomu "zjištění" dopomůže? Proč dává Snape tolik domácích úkolů??? xD A co z toho všeho nakonec vzejde? Spousta otázek a odpovědi uvnitř článku...
Postavy: Lynette Samuelsová-Blacková, Cho Changová, Draco Malfoy


-xXx-

Neděle odpoledne, Lynette seděla ve společenské místnosti u stolu v rohu a psala domácí úkol z lektvarů. Snape jim nadělil úkolů, že by se z toho jeden mohl zbláznit. Lynn však měla permanentně dobrou náladu. Neuvěřitelně jí bavilo pozorovat Cho a Mariettu na druhé straně místnosti, jak si o něčem šeptají a vrhají po ní opovrhlivé pohledy. Vždycky se pro sebe smála a vzpomínala na minule, kdy vrhla po Harrym Potterovi takový pohled, že se od ní nemohl odtrhnout a narazil do jednoho z brnění. Samozřejmě to viděla i Cho. Sice jí to muselo utvrdit ve vlastní pravdu o tajné lásce Lynn k Potterovi, ovšem jí to nijak netrápilo. Právě naopak. Nesmírně jí těšilo, když si uvědomila, že tím Cho určitě nehorázně štve. Lynn snížila hlavu k pergamenu, do kterého zapisovala všechny přísady lektvaru doušek živé smrti. Právě, když udělala tečku za větou, zrovna v okamžiku, kdy se zamyslela nad účinky onoho lektvaru, se za ní ozvalo pevné:
"Ehm, ehm." Teatrálně otočila hlavu tím směrem. V tom okamžiku však udělala něco, co v žádném případě dělat nechtěla – rozšířila oči úžasem. Za ní stála Cho, oči zarudlé pláčem a v dlani žmoulala cíp svého hábitu. Lynn se zkoncentrovala a proto, že se Cho očividně nijak neměla k vypuzení nějakého jiného tónu, než neúčinného pročištění hrdla, nadzvedla obočí. Cho udělala rychlý pohyb pažemi, snad jako by jí chtěla obejmout. V posledním okamžiku si to však rozmyslela a zamaskovala to tím, že si sedla na volnou židli vedle Lynn. Ta z ní nespustila oči a v myslí jí poskakovaly myšlenky typu: Snad se nerozbrečí, nebo: Tak, a teď mi dá pěstí... Cho se po tváři koulela slza jako hrášek.
"Je mi to strašně moc líto, Lynn! Jsem připravena přijmout tvou omluvu!" vyhrkla Lynniným směrem. Bez toho, že by řekla její jméno, by si myslela, že sehrává nějakou šíleně romantickou telenovelu, která kolem ní jen přelétá. Její vzezření tomu taky napomáhalo. Lynn se bezděčně usmála při vzpomínce na svou mudlovskou kamarádku Jill, která se v podobných mexických telenovelách přímo vyžívala a s nadšením jí prezentovala klidně i celou hodinu jeden díl. Tvářila se u toho asi jako Cho právě v tom okamžiku. Cho však její úsměv, bohužel, zaregistrovala. Tak blbá, aby to nepochopila zase není...
"Co prosím?" řekla Lynn klidným hlasem, obočí stále vytáhnuté do výšky mrakodrapů.
"Že... že chápu, že to byl z tvé strany trošku úlet... chci říct..."
"Úlet?" zatvářila se ještě překvapeněji Lynn a nedokázala se ubránit posměšnému tónu. Cho se trošku zamračila.
"No, ano. Vždycky jsi byla..." Lynn jí však zase nenechala domluvit.
"Co když mě nebaví být pořád ta hodná holčička? Ta kamarádka Cho Changové, ta tichá, blbá holka?"
"Nikdo neříkal blbá..."
"Co když chci být trošku více svobodná? Co když... co když prostě nechci dodržovat vytyčená pravidla?" Založila si ruce na prsa a pozorovala Choiny reakce. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Nejdříve se pořádně zamračila, potom se jí začaly rozšiřovat oči údivem a potom naprázdno otevřela a zavřela pusu. Překvapuje tě, že i já mám vlastní mozek? Najednou si Lynn uvědomila, v jakém vězení byla v kamarádství s Cho...
"To tedy znamená..." Lynn se přímo vyžívala ve skákání Cho do projevu...
"Nehodlám se ti za nic omlouvat. Nemám totiž za co."
"Já to nechápu," postěžovala si Cho a oči jí zase zatékaly slzami.
"Co nechápeš?" Lynn bez soucitu sledovala, jak jí po tváři teče další slza...
"Proč jsi mi tedy říkala, že nemáš nic s Potterem?" zeptala se Cho a utřela si slzu cípem rukávu.
"Chtěla jsem tě uklidnit," přiznala Lynn a poprvé sklopila oči, "pořád sis mě s ním spojovala, ačkoliv jsi věděla, že já na takové typy nejsem. Měla jsem strach, že kdybych ti něco řekla, udělala bys scénu."
"Scénu," opakovala po ní plačtivě Cho a rukávy už nestačily sušit proudy slz, "netušíš, co jsem prožila!"
"Tuším, Cho. A v tom případě to chápeš."
"Jenže tvůj otec nebyl tvůj kluk!" vyjekla Cho.
"Ticho!" sykla Lynn a rozhlédla se kolem. Nikdo jim nevěnoval pozornost a tak pokračovala: "Ztráta jako ztráta."
"Hmm... to jistě. Až na to, že tvůj otec je smrtijed," vyhrkla Cho, do očí se jí však nekoukla.
"Drž zobák."
"Nechce se mi věřit, co se z tebe stalo," pokračovala Cho, když zjistila, že je Lynn v oslabení.
"Jo, to už jsem já."
"Prý se stýkáš dokonce i s Malfoyem..."
"Sklapni, radím ti dobře," drtila mezi zuby. Nenechá do sebe rýpat...
"Chováš se jako tvůj otec. Aby se z tebe nestal taky smrtijed, Lynette," šeptala zlomyslně Cho a po slzách nebylo ani památky. Tohle však říkat neměla. Lynn se napřáhla a vlepila Cho facku jen to plesklo. Cho se chytla za postiženou tvář a hleděla Lynn do šedých očí. Nenávist, která se oběma dívkám v obličejích zračila naprosto přesně řekla, že tohle bude pravděpodobně konec jejich dlouholetého přátelství.
"Do mého otce ti nic není, Changová," zavrčela a zlostně zúžila oči. Cho spustila ruku a zatvářila se odbojně.
"Skončíš stejně jako on. Zchátralá existence plná sama sebe. Je mi tě líto, Blacková," řekla Cho klidně. Na Lynn to však neuvěřitelně zapůsobilo. Řekla jí jménem jejího otce... připodobňovala ji s ním...
"Mě je líto tebe, Changová. Ženeš se za Potterem, jako by pro tebe Cedrik nic neznamenal. Ne, vlastně je mi spíš líto Cedrika... A ještě jednou mi řekneš Blacková, budeš se zpovídat mé hůlce," řekla Lynn výhružně a mimochodem zabloudila rukou do kapsy hábitu. Cho se rozšířily oči, (Lynette byla v kouzlení vždycky lepší) pak se ale uchechtla a zvedla se.
"N-nemluv o něm..."
"Tím chceš říct, že už pro tebe nic neznamená?" teď využívala oslabení Lynn...
"Víš co? Ty jsi tak vychytralá, egoistická mrcha, že to snad ani není možné. Mrzí mě ta léta, co jsem se s tebou přátelila," vyjekla na ni a zvedla se ze židle. Ještě jednou po ní střelila nenávistným pohledem a pak odkráčela k Mariettě. Lynn pohodila hustými vlasy a otočila se zpět k pergamenu s nedopsaným úkolem. Něco z Choiny přednášky jí však utkvělo v mysli. Skončíš stejně jako on, zchátralá existence plná sama sebe, Blacková... že by tohle byl klíč k hádance? K jejímu novému postoji? Byl takový i její otec, ještě než se dal na stranu Voldemorta? Tak plný sám sebe, tak arogantní a egoistický? Sbalila si věci a vyběhla do ložnice. Kouzlem odemkla šuplík v nočním stolku a vytáhla pergameny s poznámkami o Siriusi Blackovi:
Jméno: Sirius Black
Kolej: Nebelvír
Věk: 17 let
Výsledky zkoušek: Vynikající
Poznámka: Nedodržuje pravidla a školní řády, na všechno má odpověď...

Lynn proletěla soukromými poznámkami profesorky McGonagallové a poprvé se je snažila číst, jako by četla o sobě. A poprvé si uvědomila, že to na ni sedí... Ne úplně přesně, například nikdy nenafoukla hlavu mladším spolužákům a není v Nebelvíru, ovšem všecko ostatní... Takže, takhle to s ní je. Prostě se v ní ukazují povahové rysy otce... Nemůže však dovolit, aby to došlo tak daleko... nemůže se z ní přece stát smrtijed, to je hloupost. Voldemorta přece nenávidí... Více než kdy jindy potřebovala udělat nějakou hloupost, která se maximálně příčila s jejím minulým já. Nepřemýšlela. Vlastně ani nevěděla co dělá. Když už je na svého otce tak podobná...

Lynn seběhla schody z dívčí ložnice. Sprintem přeběhla celou společenskou místnost. Za nikým se neohlížela. Nikdo si ji ani moc nevšímal. Vrazila do dveří a seběhla další točité schody. Nevěděla kam jde, avšak podvědomí ji vedlo do podzemní společenské místnosti...
Přeletěla hýbající se schodiště a zastavila se až v chodbě, která dělila hlavní schodiště od Velké síně. Přerývaně oddechovala. Dále nalevo od ní byly dveře do podzemní učebny lektvarů, vedle ní velké dubové dveře do vstupní síně. Koukla nalevo a napravo, než se vrhla do dubových dveří. Byla jako smyslů zbavená, když probíhala vstupní síní plnou do kabátů a šál zachumlaných spolužáků. Teď už se nerozmýšlela se směrem. Přesně věděla kam chce jít. Zabočila doleva, k rozevřené hradní bráně na vstupní nádvoří. Všichni za ní točili hlavy, ona si jich však nevšímala. Mozek byl pořád jakoby několik kroků napřed. Vstupní nádvoří bylo pokryto vrstvičkou mokrého sněhu, který líně padal ze zatažené oblohy. Rozhlédla se po rozlehlém nádvoří. Stála tam skupinka tří studentů, kteří byli na procházce po pozemcích a nebo se jen tak venku loudali. Lynn s nimi kontrastovala – měla na sobě akorát sukni s modrým havraspárským lemem a svetr, na rozdíl od teple oblečených mrzimorských. Když se tak rozhlížela, tak si to uvědomila a všichni kolem taky. Pak však zahlédla v jednom rohu nádvoří vedle hromady navátého listí, které bylo sem tam posypáno sněhem vysokého chlapce s blonďatými vlasy, které byly z větru rozcuchané a už vůbec ani náznakově nebyly uhlazené. Srdce jí začalo pod svetrem zuřivě tlouct. Brodila se břečkou ve střevíčkách na (sice malém, ale i přesto) podpatku. Najednou neslyšela smích a posměšné poznámky, ani skučící vítr. Neklepala se jí kolena zimou ani únavou z dlouhého běhu. Teď měla oči, mozek a srdce jen pro onoho chlapce v koutu na lavičce. Pomalu k němu kráčela a po každém kroku se jí rty rozšiřovaly do úsměvu. Když od něj byla maximálně dva metry, chlapec zvedl hlavu a překvapeně na ni pohlédl šedýma očima. Rty se mu taky ustálily v úsměvu, ovšem nebyl to ten úsměv, který si vybíral tak často. Tohle byl její úsměv, ten, který patřil jen a jen jí... Nezastavovala se. Když od sebe byli maximálně půl metru, chlapec se zvedl z lavičky. Viděla, jak se mu chvějí řasy. Jak mu ofina povlává ve větru. Viděla jeho aristokratické rysy, které (ano, bylo to tak) milovala.
"Lynn..." začal tiše Draco, Lynn ho však utišila tichým "pšt." Omotala mu ruce kolem krku a nemohla se odpoutat od jeho šedých očí, protkaných zelenými pramínky. Vlasy mu spadaly přes čelo až k obočí a hraničily s řasami. Chytil ji kolem pasu. Lynn už nehodlala na nic čekat. Přitiskla se k němu a políbila ho. Draco ji pevněji popadl kolem pasu a zdálo se, že se snaží jeden druhému ukousnout rty. Lynnin jazyk se prodral skrz Dracovy mrazem zčervenalé rty. Konečně našel někoho sobě podobného. Sváděli spolu vášnivý souboj... Bylo to tak procítěné a vášnivé, až se Lynn podlomily kolena. Ještě že jí Draco držel tak pevně. Mezi polibky se usmál a samým nadšením ji zvedl do výše.
Když se od sebe konečně odpoutali, když už konečně zase slyšeli skučící vítr a byli alespoň v mezích schopni racionálně přemýšlet, chytili se za ruce a tak společně prošli celým nádvořím až na chodbu ke sklepení. Lynn ani nezaregistrovala, že by na nádvoří či někde jinde někdo byl. A bylo jí to celkem jedno. Ať klidně všichni vidí, že hodná a tichá havraspárská holka vlastně vůbec není taková, jak se na první pohled snad může zdát. Všude však bylo prázdno jako po vybuchnutí bomby hnojůvky. Když se zastavili u sklepního schodiště, byla nakonec radši, že bylo prázdno. Všichni nemusí vědět všechno. Přece jenom, i ona má svá tajemství...
"Lynn, já..." pokusil se Draco něco říct. Lynn se však usmála a vlepila mu další polibek. Ruku zabořila do jeho vlasů a druhou ho k sobě tiskla.
"Nic neříkej," šeptla mu do ucha. Vyprostila se z jeho sevření a vyběhla schodiště.
Tak přece jenom... je z ní někdo úplně jiný... někdo, koho nezná, ale šíleně touží poznat.