13.Kapitola - Všechno zlé je k něčemu dobré

Pomalu ale jistě končí druhý školní rok. Je po zápase, přesto se však nerozdaly všechny body... Lily nechápe Joanne a Joanne nechápe Lily. Výběr přátel je asi záležitost jednotlivce, co? Setkáme se taky s Regulusem Blackem a Snape Joanne vyprovokuje... co z toho vyplyne? A kdo vyřkne památnou a pravdivou větu?

Postavy: Joanne Leafsová, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Peter Pettigrew, Severus Snape, Lily Evansová, Albus Brumbál

"Hráli jsme dobře..."
"Tak co?" naléhal nedočkavý James. Joanne, Sirius, Remus a Peter však jen nehnutě seděli a nevěděli, jak mu to říct...
"Prohráli jsme," špitl Remus. James na ně vytřeštil oči. Vypadal, jako by to čekal, ale úspěšně to kryl.
"Kolik?" zeptal se potom.
"380:200," řekl Sirius a nechápavě zakroutil hlavou. Peter, který ještě v rukou stále třímal červeno zlaté vlaječky, povzdychl.
"Tolik?"
"Hmm..."
"Ale Monty přece není špatný chytač... já jsem samozřejmě lepší, to by mě nepostavil za sebe, ale..."
"Zmijozelští se do něj trefili potloukem. Vypadal, jako by byl úplně mimo... taky tak potom hrál..." vysvětlila Joanne a James znovu vytřeštil oči.
"Teď, když o tom mluvíš, zdá se mi, jako by ho netrefili jenom potloukem ale i matoucím kouzlem..." zapřemýšlel Sirius.
"To se ale nesmí!"
"Fakt?" řekl Sirius pobaveně. "Kdy naposledy udělali zmijozelští něco, co se nesmí?"
"To je pravda, Joanne. Možná opravdu podváděli..."
"Dobře, dobře. Dejme tomu. Jenže kolem byla celá škola, profesorský sbor a dokonce i Brumbál! Jak myslíte, že by se jim podařilo Montyho strefit?"
"No jo..."
"Každopádně, prohráli jsme."

Dva dny po zápase Zmijozel stále oslavoval triumf. Na chodbách se to jen hemžilo zeleno stříbrnými šálami, vlajkami a transparenty. Dokonce i obrazy, spolčené se Zmijozelem, si předávaly vlajky s hadem a gratulovali studentům. Když se James vrátil do školního humbuku, kde kdo se mu smál a urážel ho. Podle Joanne se ale s prohrou smiřoval dost dobře. Často si ale říkala, že kdyby byl nasazen a prohráli by, bral by to o hodně hůř. Nejnepříjemnější dohrou zmijozelského triumfu byly pro pětici nebelvírských asi Snapeovy narážky. Většina zmijozelských ho po útoku na Jamese brala jako hrdinu a Snape si to užíval.

Poprvé si ho studenti všímali i jinak, než přes poznámky typu "hele, ten s těmi mastnými vlasy" a nebo "ten, co miluje černou magii" a nebo "ten kámoš od Lily Evansové," ale teď kolem něj syčeli poznámky, které většinou znamenaly "ten, co oddělal Jamese Pottera." Snape se taky začal potulovat kolem největších "hvězd" Zmijozelu. Povětšinou to byli starší žáci, kteří napadali studenty a všeobecně tvořili zmatek. Snape se však mezi nimi hodně rychle ztratil. Takovým jejich samozvaným vůdcem byl Lucius Malfoy, který by neprošel kolem Siriuse bez nějaké slizké nadávky. Joanne neznala jeho kumpány jménem, většinou to však byli hloupí hromotluci, chytří příživníci a nebo slaboši. Mezi těmito třemi skupinami pendloval mladý Regulus Black. Joanne několikrát viděla, jak si Sirius svého mladšího bratra přivolal a jak mu cosi chvatně a zlostně šeptal. Regulus však vždycky chladně zakroutil hlavou a odešel za svými přáteli. Pokud by se přáteli nazývat dali. Nikdy se totiž nezdálo, že by je pojilo nějaké silné přátelské pouto. Byla to spíše jakási chuť ubližovat. Byli ovšem natolik opatrní, že za většinu jejich problémů nebyli nijak potrestáni.

Jednoho jarního dne se Joanne, James, Sirius, Remus a Peter potkali právě s Regulusem Blackem. V rukou držel nějaké učebnice a pergameny a sestupoval schodiště. Na to, že byl mladší prvňák, se hodně podobal Siriusovi. Byli stejně vysocí a oba měli tmavé vlasy a arogantní a chladné šedé oči. V Siriusovi jste však mohli zachytit odlesk Nebelvírského srdce, u Reguluse jste tuto zvláštní auru hledali těžko.
"Regulusi?" ozval se Sirius. Regulus se na místě zastavil a pohlédl na bratra chladnýma očima. Když se do nich Joanne podívala, ačkoliv byly naprosto stejné jako Siriusovy, neucítila to, co cítila, když se podívala do těch Siriusových...
"Co je?" zeptal se Regulus a sestoupil z posledního schodu, který ho dělil od pětice.
"Pořád se vídáš s těmi blázny?" zeptal se Sirius a díval se na zmijozelský odznak.
"Máš něco proti? Jestli ano, tak šetři dechem bráško," řekl a objal knihy pevněji v náručí.
"Mám něco proti! Copak to nevidíš? Jsi jako naši rodiče..."
"A jsem na to hrdý, Siriusi. To ty jsi zrádce..."
"Ale, ale, ale," přerušil Regulusovy námitky Snape, "Blacku, snad jsi nepřišel žádat bratra o přijetí do Zmijozelu? My tě tam nechceme." Vedle Snapea stála Lily. Joanne si s ní vyměnila pohled. Remus se postavil vedle Siriuse z druhé strany a Peter kopal do čehosi na zemi.
"Ještě to tak, Srabusi," odfrknul si Sirius pohrdavě, "jen bych chtěl vidět nějakého zmijozelského, který by zrovna u tebe žádal o nějaké povolení. Už vidím, jak se před tebou plazí po kolenou a prosí tě. Nehraj si na něco, co nikdy nemůžeš být, Srabusi." Sirius k němu vzhlížel a na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Joanne, James, Remus a Peter se taky pobaveně rozesmáli. V nadálém zmatku se Regulus otočil a odběhl po schodech vzhůru.
"Čím to, že právě tvůj drahý bráška prosil? Možná tím, že srabusem by měli nazývat tebe a tady Pottera!" zavrčel na ně Snape a vytáhl hůlku.
"Asi ho máš rád, viď, Blacku? Snažíš se ho co nejdříve přesunout k tobě, na tvou loď. Jenže on je náš. Není tak zkažený, jako jsi ty." Vrčel na Siriuse Snape a hůlkou mu mířil na prsa. Sirius se však stále usmíval, ruce v kapsách a díval se do Snapeova obličeje, lemovaného mastnými černými vlasy.
"Hej, Evansová," zeptal se najednou James, který se na ni celou dobu díval, "co na něm vlastně vidíš?" Snape zvedal hůlku a ve tváři měl výraz naprostého znechucení...
"Protego!" vykřikla Joanne ještě dřív, než kdokoli stačil něco udělat a namířila hůlku před Jamese, Siriuse a Remuse. Vytvořila se před nimi třpytivá clona, přes kterou nedokázalo Snapeovo kouzlo projít. Přistoupila blíže k Snapeovi a odvolala štítové kouzlo. Stála schod pod Snapem, ale i tak mu hleděla zpříma do očí. Snape na sobě nedal znát žádný strach a nebo překvapení. Prostě na Joanne hleděl a hůlku měl stále v natažené ruce. Koutkem oka si všimla Lily, která stála vedle Snapea a dívala se na ně. Joanne měla sto chutí přišlápnout mu nohu, dát mu pěstí do zobákovitého nosu a nebo mu vrazit hůlku do oka za to, jak uráží její kamarády. Myslí jí pluly myšlenky na Siriuse, Reguluse ze Zmijozelu... pluly a mísily se se všemi trápeními, které musel Sirius prožít... Přemýšlela o nejhorší kletbě, jakou se do toho dne naučila. V mysli ji však nevytanulo žádné latinské slovíčko. Prostě tam jen tak hloupě stála a nedokázala se rozhodnout. Snape zvedl obočí nad jedním okem a jeho rty se kroutily do úšklebku, když se zkoncentrovala a svěsila ramena. Vrhla po něm znechuceným pohledem.
"Nikdy přede mnou neurážej moje kamarády!" vypravila ze sebe a ztěžka dýchala. Snapeovy rty se konečně ustálily v úšklebku a řekl: "Co bys mi udělala? Vztekle mi dýchala do obličeje?" To už bylo na Joanne dost. Vzpomněla si na kouzlo částečného spoutání, které brali před pár dny, vzpomněla si na Rictusempra, Expelliarmus, Silencio, Furnunculus,Reducto, svoji pěst, Immobilis, Everte Stati, Densaugeo, svoji pěst... to vše jí proběhlo před očima a ona užuž zvedala hůlku, když jí kolem pasu kdosi chytil a odtáhl od Snapea.
"Pusť mě! Jdu ho zabít!" namítala naštvaně komusi Joanne a z hůlky v pravé ruce jí sršely rudé a zlaté jiskry. Toho někoho to však donutilo pevněji ji obejmout. Když se zastavili na odpočívadle, ruce jí pustily a vzhlédla na Snapea. Už se nesmál – naopak. James se Siriusem se k němu o krok přiblížili, hůlky zvednuté a jako na povel vyslali proti Snapeovi kletbu. Kletby do něj narazily a Snape spadl. James se Siriusem se otočili a připojili se k Remusovi, Joanne a Petrovi, který ukazoval na Snapea prstem a smál se. Odcházeli z odpočívadla a nedokázali se ubránit nakažlivému Petrovu smíchu.
"Nic víc nedokážete?" ozval se za nimi posměšný hlas. Joanne se zastavila a otočila se. Snape seděl na jednom schodu a Lily stála vedle něj. Joanne zachytila její prosebný pohled, ale nedala na sobě nic znát. Snape se právě zvedal, když Joanne pronesla: "Ale ano. Dokážeme toho víc. Jen si zrovna nemyslím, že bychom to měli dokazovat na tobě. Everte Stati!" Ladně švihla hůlkou, až si pomyslela, že by jí pochválila i profesorka McGonagallová. Snape znovu spadl, nohy mu podklouzly a opět ležel na schodech.
"Proč to děláš, Joanne?" vyjekla naštvaně Lily a pomáhala Snapeovi se zvednout.
"Ze stejného důvodu, kvůli kterému mu ty pomáháš, Lily! Chráním své přátele!" Lily zakroutila hlavou a sklopila oči. To už však byla Joanne mezi kluky, kteří chválili její kouzlo.

Měsíc před koncem roku však začalo něco, co všem vymýtilo hádky z hlav. Začal "teror." Závěrečné zkoušky nikdo neměl rád. Joanne, Siriusovi, Jamesovi a Remusovi ale nijak zvlášť nevadily. Učili se sice více, než obvykle, ale nedělalo jim to nijak závratné potíže. Jamesovi sice nevyšel test z obrany proti černé magii na 100% a Remusovi zase moc nevyšel test z lektvarů, všichni ale nakonec byli s výsledky spokojeni. Alespoň s jistotou věděli, že i když ještě pár testů k dopsání chybí, postoupí do dalšího ročníku. To se však nedalo říct o Petrovi. Sice se učil ještě déle, než Joanne, Sirius, James a Remus dohromady, ale ty přesčasy trávil pozorováním toho, co zrovna čtyřka, společně s dalšími kamarády z ročníku, tropí. Den před třemi velkými zkouškami Peter jen tak seděl nad tlustými knihami a hleděl do nich, jako by chtěl zhypnotizovat jednotlivé odstavce a přimět je, aby mu samy naskákaly do hlavy.
"Jak ti jde učení, Petře?" rýpnul si do něj Sirius.
"Nevím..." zahučel Peter a sklonil se nad knihou kouzelných formulí.
"Petře? Nauč se základní formule a pohyby hůlkou. Teorii ti napovím," mrkl na něj James a házel do vzduchu bombou hnojůvkou.
"Děkuju, Jamesi! Já ani nevím, jak ti..."
"To chce klid," rozesmál se James, "přeměňování nám nakonec taky vyšlo dobře. S astronomií to půjde snadno, to ode mě opíšeš a bylinkářství... tam se budeme dívat společně do Remusova pergamenu, že?" rozesmál se James a pohlédl na Remuse. Ten jen pobaveně zakroutil hlavou, ale potom souhlasil.

Konec školního roku se přiblížil na dosah ruky. Poslední tři týdny ve škole si Joanne užívala, jako ještě nikdy – vybrali si nové předměty pro třetí ročník, zdokonalovali se ve velice užitečných kouzlech, chodili na pozemky, do sovince a za Hagridem. Taky často chodili k vrbě mlátičce a společně s dalšími studenty hráli hru, kterou vymyslel James se Siriusem. Její podstata spočívala v tom, přiblížit se k vrbě a dotknout se jejího kmene, aniž by vás zabila. Jelikož vrba rostla závratnou rychlostí, (Hagrid se jim mimo jiné pochlubil obrovskými ředkvičkami a květáky a řekl, že jim pomáhá hlavně to rychlorostoucí hnojivo pro nedočkavé zahradníky) stala se z ní zanedlouho opravdu smrtelná zbraň. Naštěstí se nikdo moc vážně nezranil (podlitiny, boule a monokly nikomu nevadily). Počasí se rapidně zlepšovalo a někteří studenti se dokonce koupali v jezeře a nechali se vyhazovat obří sépií do vzduchu.

"Paráda, co říkáte?"
"Na mě je tu moc vedro..."
"Jasně, vlčkovi je teploučko..."
"Nech toho! Chceš, aby tě někdo slyšel?"
"Nechci..."
"Nechte toho."
"Ale copak? Jonnie se to nelíbí?"
"Neříkej mi Jonnie, Jimmy!"
"Hahahahaha!"
"Je tu vážně teplo, co?"
"Shodím tě do jezera, Petře. Tam ti teplo nebude."
"Hahahaha!"
"Nechte toho! Já neumím plavat, Siriusi!"
"Ale je tu fakt teplo..."
"No nepovídej, Jimmy!"
"Ehm..."
"Hej, ty. Nedělej mi stín, nebo budu mít nerovnoměrně opálené ruce..."
"Joanne? Mohla bych si půjčit učebnici do přeměňování? Ta moje se mi někde ztratila, víš..." Joanne otevřela oči. Leželi pod dubem u jezera už něco přes hodinu, vedle se povalovaly učebnice lektvarů a kouzelných formulí a kusy pergamenů. Úkoly si vzali ven a protože je měli hotové za chviličku, lehli si do trávy a kecali. Dalo jí práci zaostřit na Lily, která nad nimi stála. Posadila se a konečně ji neviděla rozmazaně, ale čistě.
"Hej, Evansová! Kde máš Srabuse? Včera jsme se naučili novou kletbu a nemáme ji na kom vyzkoušet..."
"Sklapni, Pottere," usadila ho Lily a ani očkem o něj nezavadila.
"Jdu pro tu učebnici. Vy se tu budete pořád smažit?"
"Jasně! Donesla bys nám nějaké studené pití z Velké síně, Jonnie?" zeptal se James sladce a opřel se o ramena.
"Ne, Jimmy. Ale Sirius vám určitě skočí do jezera," oplatila mu stejně sladce a společně s Lily odešla.

"Děkuju, Joanne," řekla Lily, když jí Joanne podávala učebnici. Žmoulala ji v prstech a Joanne se na jazyk drala otázka: "Je ti něco, Lily?"
"To Severus! Stýká se s těmi strašnými zmijozelskými! Minule jsem ho viděla, jak se hrabe v nějaké tlusté knize a snaží se cosi naučit. Byly tam strašné obrázky a já myslím, že se učil něco doopravdy hnusného..."
"Tak se s ním nebav..." řekla prostě Joanne první věc, která ji napadla.
"To ne... zapomeň na to... děkuju za učebnici!" řekla a vytratila se z dívčí ložnice.

"Opět nám končí školní rok a mě čeká jedna velice příjemná povinnost. Moc často se nestává, že bych já sám uděloval body, ale jak vidíte, i zázraky se dějí," profesor Brumbál promlouval k žákům, sedícím u závěrečné hostiny. Všichni ho poslouchali a dívali se na něj, ale při zmínce o udělování bodů se všichni napřímili a očekávali.
"Již před měsícem se za mnou zastavil náš hajný Hagrid a pochlubil se mi vzácným přírůstkem v Zapovězeném lese. A teď k samotnému udělení konečných bodů. Já, ředitel této školy uděluji 150 bodů panu Jamesi Potterovi, 150 bodů panu Siriusi Blackovi, 150 bodů panu Remusi Lupinovi a v neposlední řadě uděluji 150 bodů slečně Joanne Leafsové - " Celý Nebelvírský stůl začal hlasitě jásat a tleskat. Joanne, Sirius, Remus a James jen vykulili oči a nechávali se radostně spolužáky poplácávat po zádech.
"- Tito čtyři studenti Nebelvíru se postavili zodpovědně ke svému trestu a pomohli Hagridovi s rozšířením jeho oblíbeného druhu."
Všichni stočili hlavy doprava za učitelský stůl. Stály tam čtyři přesýpací hodiny. První byly jen málo zaplněny safíry, druhé byly naplněny žlutými křemeny a převyšovaly Nebelvírské. Třetí hodiny byly jen o málo méně zaplněné, než pravé hodiny, které byly zaplněny až skoro po okraj smaragdy. Do levých přesýpacích hodin se navalila hromada safírů a svou výškou převýšila všechny ostatní hodiny. V tom se ze stropu, který halila černočerná tma sesuly rudé a zlaté závěsy s vyobrazeným lvem.
"- Takže Nebelvír letos vyhrál školní pohár? Úžasné. Konečně skončila nadvláda Zmijozelu, není-liž pravda, pane profesore Křiklane?" zasmál se profesor Brumbál a posadil se. Nebelvírem opět projela vlna jásotu. Teď už se však Joanne, James, Sirius a Remus probrali a radovali se společně se spolužáky.
"Všechno zlé je pro něco dobré, že Petře?" řekl rozjařeně James. Náhle se však otočil na druhou stranu. Vedle Joanne a něj stála Lily, zubila se na něj, poplácala ho po rameni a řekla: "Netušila jsem, že jste něčeho takového, jako pomoc, schopni. Gratuluju a děkuju!" Na všechny se ještě jednou usmála a posadila se zpět k Joanne, která se nedokázala udržet a vyprskla smíchy. James na Lily hleděl jako v transu a když se konečně otočil zpět ke stolu, už na něm leželo jídlo.

Konec školního roku a balení – pro Joanne to znamenalo loučení se se vším, co má ráda. Stejně, jako před rokem seděla na své posteli, v ruce deník od Remuse a brk od Siriuse a hleděla na temné pozemky. Všichni spoluobyvatelé ložnice byli zabráni do balení. Joanne si potřebovala roztřídit myšlenky. Otáčela brkem v ruce... otevřela deník. Na první stránce vyvedené přání: "Pro mou nejlepší kamarádku Joanne, která mi ukázala, jak skvělé je mít kamarády. Nikdy ti to nezapomenu. Remus."Nikdy si nijak zvlášť neuvědomovala důležitost těch dvou Remusových vět. Teď se však nad nimi zastavila. Přátelství... Ta nejdůležitější věc na celém světě... přátelství... představila si ta muka, co zažívala ve světě mudlů a co by dělala teď, kdyby neměla žádné přátele... Energicky otočila pár stránek, namočila brk do kalamáře a psala : "Končí druhý školní rok tady v Bradavicích. Nikdy jsem neměla deník a nikdy se mi ani moc nezdálo, že bych ho potřebovala, ale byl to dárek od Remuse... zrovna teď se necítím nijak valně. Jedu domů a dva měsíce budu bez přátel... Nikdy jsem si nemyslela, že bych neměla ráda prázdniny, ale je to tak. Ach jo... seznámím tě se mnou... Joanne Leafsová, 12 let, město Sunbury nedaleko Londýna, ale popravdě spíše Bradavice – hodně na severu, Nebelvír, dívčí ložnice, postel úplně vpravo u vysokého okna, ze kterého jdou skvěle vidět pozemky hradu. Matka – Lenna Leafsová, mudla, která se ke mně nikdy moc neměla. Nevím proč... Otec? Mrtvý... vím jen, že se jmenoval Samuel Leafs, chodil do Nebelvíru, hrál famfrpál na postu brankáře, byl chytrý a jsem mu podobná. Ptala jsem se na něj profesorky McGonagallové, ale nijak zvlášť mi nepomohla... Přátelé? Pět nejúžasnějších lidí, které můžete potkat – Sirius Black – Úžasný kamarád... tak krásného kluka by jste jen těžko hledali... Ale snažím se ho vytlouct z hlavy... James Potter – to je maniak, někdy to přehání ale je to pravý přítel a mám ho moc ráda... Remus Lupin – mám k němu úplně nejblíže. Poznali jsme se ještě dříve, než jsme nastoupili do spěšného vlaku a já jsem o něm jako první zjistila to jeho největší trápení. Je vlkodlak, ale tady ta skutečnost mě od něj nijak neodrazuje. Mám ho ráda takového, jaký je. To je vše... Lily Evansová – chytrá, milá, upřímná a zábavná. Prostě úžasná holka. Až na to, že se baví se Srabusem... Peter Pettigrew – Nevím, jestli ho počítám ke klubku mých kamarádů... zdá se mi dost vypočítaný a nespolehlivý... Každopádně – zítra jedeme domů a další dva měsíce je neuvidím..."
Zpětně si pročítala první zápisek. Připadal jí tak nějak prázdný a sobecký... stejně to přece cítí i Remus a Sirius! (James a Lily možná taky, ale těmi dvěmi si nebyla stoprocentně jistá) Nijak nadšeně zaklapla deník a dala se do balení.

"Nechce se mi domů..." řekl Sirius. Byli už v polovině cesty do Londýna. Vlak kodrcal a figurky šachů poskakovaly po podlaze kupé. Joanne s Remusem, Peterem a Jamesem hráli karty, jen Sirius se nechtěl přidat. Seděl na sedačce, čelo přitisknuté k oknu a obláček sražené páry se zvětšoval a zmenšoval, jak dýchal.
"To já taky ne," řekla Joanne, když už jí v rukou nezbyly žádné karty.
"Asi si koupím sovu... ať se mě matka pořád nevyptává... a sejdeme se na příčné."
"Jasně, že sejdeme."
Vlak se zastavil a z okna šlo vidět přeplněné nádraží. Studenti se zvedali a brali si kufry a zvířata. Na chodbičce se jako obvykle utvořila zácpa.
"Počkáme, až seto uvolní," navrhla Joanne a sedla si zpět na sedadlo. Kluci ji následovali.
"Hele, Srabus," podotkl pobaveně James a vytáhl hůlku. "Hned uvolním cestu, moment." Nikdo nestačil zareagovat a nikomu se ani nic dělat nechtělo. Se smíchem hleděli na Jamese.
"Bacha lidi! Rychle ven! Petrificus Totalus!" zakřičel James a otočil hlavu zpět do kupé. Na rtech mu pohrával zlomyslný smích a když se ozvalo duté žuch, smáli se už všichni nejen v kupé, ale i na chodbičce. Vlastně ne úplně všichni. Lily si to rázovala k Jamesovi. Zastavila se těsně před ním a také vytáhla hůlku. Mířila jí Jamesovi přímo mezi oči...
"Ale, no tak... Evansová... přece si nechceš udělat problémy," řekl James, ale úsměv se mu z tváře vytratil. Po pravdě, hleděl na ni, jako by mu do obličeje házela naštvané tarantule.
"Ty... ty ubohý vychloubačný hlupáku!"
"Klid, Evansová," Sirius se zvedl a postavil se do dveří kupé vedle Jamese.
"Drž zobák, Blacku! Ty se taky nikdy nezmůžeš na nic jiného, než na mávání hůlkou!" vyjela po něm Lily.
"Lily..." řekla Joanne.
"A ty s nimi držíš... nechápu tě!"
"Stejně tak já nechápu tebe!" Joanne se zvedla a zahlížela na Lily zpoza clony Jamese a Siriuse. Ani od Lily, kterou měla upřímně ráda si nenechá líbit snižování důležitosti Jamese, Siriuse a Remuse. Lily se však asi nechtěla hádat, hodila po Siriusovi a Jamesovi vzteklým pohledem a odkráčela za Snapem.
"Asi si už nemyslí, že jsme nějací chrabří hrdinové, kteří pomáhají chudákům v nouzi..." řekl Peter památnou větu, když vycházeli na nástupiště.