11.Kapitola - Začátek?

"Vypadni, Pottere!" Výkřik zněl chodbou a James se zatvářil nechápavě.
"Nech mě být!" Rudovláska se otočila. V zelených očích výraz znechucení.
"Ale, Evansová! Neříkej mi, že se Snapem nic nemáš," zavrněl James a zašklebil se na ni.
"Ne!" Lily se rázně otočila a odešla. James se obrátil ke svým čtyřem kamarádům, čekajícím na protější straně chodby. Sirius zvedal palce a Peter ho snaživě napodoboval. Pouze Joanne a Remus se nepřidali s ovacemi. Naopak, když James došel až k nim, Joanne po něm střelila naštvaným pohledem a zakroutila hlavou.
"Ale, Joanne! Snad jí nevěříš, že s ním nic nemá!" zamračil se James.
"Náhodou jí věřím. Když to říká, tak je to pravda. A i kdyby nebyla, je ti do toho stejně tolik, jako do tužidla profesorky McGonagallové!" štěkla po něm Joanne a Sirius, Remus a Peter se rozesmáli. James se nezmohl na žádný protiargument, sebral ze země u Petrových nohou svou školní brašnu a dal se k odchodu. Všichni ho následovali. Joanne s Remusem však zůstávali pozadu. Sledovali, jak se Peter snaží dostat mezi oba kluky a jak se mu James rozverně směje. Konečně dospěli až do učebny kouzelných formulí. Sedli si každý na své místo a už se o tom incidentu nebavili. Profesor jim začal vysvětlovat jedno složité kouzlo. Lily, která seděla o dvě místa před Joanne společně se Snapem, se s ním o něčem dohadovala. Snape právě rozhodně zavrtěl hlavou a otevřel pusu, když profesor vypískl jeho jméno. Snape vzhlédl a podíval se na profesora.
"Opravdu by jste se měl radši věnovat studiu, než dívkám, pane Snape. Nemusím vám snad připomínat, že z minulého testu jste měl M..."
"Cože? Snape měl emko z formulí? Hahaha!" James se v lavici začal řechtat. Napodobila ho polovina Nebelvíru. Joanne, Remus a Lily se však nesmáli. Profesor přelétl očima na Jamese a mírně se zamračil.
"To, že jste vy měl P neznamená, pane Pottere, že si můžete vyskakovat! Jediný, kdo zde má právo se smát, je pan Lupin a já, jelikož jenom my dva jsme dokonale zvládli pochopit kouzlo zapálení a uhašení a veškerou teorii! Jenže, jak vidíte pane Pottere, ani jeden z nás se nesměje.

Tudíž mlčte," usadil ho profesor Kratiknot a dál se věnoval výkladu. Remus se vedle Joanne nervózně zavrtěl a maličko zrudl. James do konce hodiny nepromluvil.

Když hodina skončila, skončil tak i pro druhé ročníky vyučovací den. Všichni se líně valili ven z učebny. James se však od kamarádů odpojil a vyběhl z učebny dříve. Joanne, Remus a Sirius si stačili akorát vyměnit nechápavé pohledy a Peter se tvářil, jako by se nic zvláštního nestalo. Nestačili se však ani pohnout z místa a už slyšeli Jamesův rozzuřený výkřik: "Furnunculus!" Znovu po sobě koukli a jako by se předem domluvili, všichni tři najednou vyrazili sprintem z učebny. Peter je poklusem následoval a vzrušeně koulel očima.
"Protego!" další naštvaný výkřik a potom vyděšené vyjeknutí a hlasité žuch. Prodrali se davem, který utvořil kruh a uprostřed skrýval Snapea a Jamese. Kolem Snapea zářilo zvláštní světlo a James stál v předklonu a popadal dech. Lily stála poblíž Snapea a zakrývala si ústa. James se právě napřímil a natáhl před sebe ruku s hůlkou...
"Jestli nechceš znova narazit..." vykřikl Snape, ale James ho přerušil: "Nebojím se tě! Densaugeo!"
"Protego!" překřikl ho Snape. Fialový záblesk z Jamesovy hůlky se přibližoval k postupujícímu světlu ze Snapeovy hůlky. A když kouzlo narazilo, Jamese to odhodilo k davu, tvořící stěnu.
"Co se to tu děje? Propánakrále!" Maličký profesor Kratiknot si klestil cestu davem a shlížel na Jamese, masírujícího si vleže žebra a na Snapeovu auru.
"Začal si, pane profesore," podotkl spěšně Snape a honem schovával hůlku do vnitřní kapsy hábitu. Mezitím se Joanne, Sirius a Remus shlukli kolem Jamese a pomáhali mu se zvednout.
"Co si to... proč jste to... školní trest! Pro oba!" Profesor si odfrkl a kolébavým krokem odešel do učebny.
"Můžu stát... nech mě... pusť mě, Joanne, ještě umím chodit!" vrčel James na kamarády a zahlížel na Snapea. Ten měl ve tváři pohrdavý pohled a vítězoslavně se usmíval. Potom se otočil a společně s Lily se ztratil se v davu. James si schoval hůlku a celou cestu až do nebelvírské věže vztekle dupal.

"Neuděláme ten úkol z lektvarů?" Všech pět jich sedělo v křeslech a lenoškách ve společenské místnosti a nikomu se nechtělo nic dělat. Joanne se zvedla a vyběhla do ložnice pro učebnice. Když seběhla zpátky, kluci jí už čekali. Společnými silami nějak splácali popis doutnavého dryáku – Remus hledal informace z první učebnice, James z druhé učebnice, Sirius ze svých poznámek a Joanne zapisovala jednotlivé body, které si potom každý sepsal na svůj pergamen. Jen Peter seděl a snažil se pochopit, o čem se baví. Chvíli se škrábal brkem po bradě, než zjistil, že ho před chvílí namočil do inkoustu, chvíli si listoval Jamesovými celoročními poznámkami z lektvarů a chvíli hleděl na pilně zapisující Joanne.

"Em... Joanne?" Joanne se otočila za tím tichým jemným hláskem od krbu. Stála tam Lily, v rukou popsaný pergamen, brk a kalamář a nervózně po ní pokukovala.
"Petře? Můžeš chvíli zapisovat?" požádala Petra, který se houpal na židli a točil v ruce hůlkou. Petr se zatvářil nechápavě a potom chytil brk a podíval se na diktujícího Siriuse.
"Evansová! Kde máš zmijozelské?" neodpustil si James poznámku.
"Nech toho, Jamesi!" sykla na něj Joanne, odpojila s od nich a přešla místností k Lily.
"Co se děje?" zeptala se jí.
"Mohla bych s tebou mluvit?" zeptala se jí Lily.
"Mluv..." Lily jí však přerušila.
"Tady ne... pojď." Vedla ji ke schodům až do dívčí ložnice. Zavřela za sebou dveře a pohlédla na Joanne. Ve tváři se jí zračily pochybnosti a zmatek.
"Asi nevíš, co proti mně Potter má?" zeptala se jí.
"Já to taky nechápu, Lily," řekla Joanne a posadila se na postel.
"Co jsem mu kdy udělala?"
"Ty nic... ale, vadí mu zmijozelští..."
"Ale já nejsem ze Zmijozelu!" poznamenala Lily.
"Já vím. Ale Snape..." nestačila doříct.
"Co má proti Severusovi?" ohradila se spěšně Lily
"Co na něm vidíš ty?"
"A co ty vidíš na Potterovi a Blackovi? Chápu, Lupin je chytrý a normální, ale oni dva..."
"Jsou to mí přátelé... stejně, jako ty. Jiné nemám!"
"Já také ne." Chvíli se dívaly jedna druhé do očí a potom nastalo hrobové ticho.
"Kašli na to," řekla tichounce Lily a dívala se do země, "nebudeme to řešit... ale jestli proti mně Potter ještě jednou vystoupí, půjdu za profesorkou McGonagallovou."
"Úplně tě chápu, Lily."
Joanne přešla místnost a zakotvila zase na svém minulém místě u brku a kalamáře. Kluci mezitím vyčerpali veškeré zásoby informací a čekali na ni, aby začali s zapisováním.
"Na co se tě ptala?" zeptal se ledabyle James a poškrábal se brkem na bradě.
"Popřemýšlej," řekla neurčitě Joanne.
"Třeba se jí nelíbí, jak se k ní chováš..." podotkl Remus a hleděl si s Joanne do očí.
"Proč?"
"Proč? Jamesi, vždyť ty ji před všemi shazuješ! Tobě by se to moc nelíbilo, že?"
"Ale, prosím tě. Vždyť jí nic nedělám," bránil se rozhořčeně James.
"Jen tě prosím, přemýšlej, než něco řekneš."
"Copak? Vyhrožovala?" řekl James a zatvářil se odbojně. Joanne se na něj chvíli navztekaně dívala. Nakonec usoudila, že nebude vyvolávat otevřenou hádku a vrátila se k zapisování.

Sníh na dlouhých školních pozemcích tál a všude kvetly sněženky a bledule. Příroda se začínala probouzet a sýkorky a kosové hned zpívali veseleji. Hagrid si před jarními prázdninami odchytil Joanne, Jamese, Siriuse a Remuse ve Velké síni a nadšeně jim sdělil, že Aragog bude novopečeným tatínkem a že pavoučice nakladla tolik vajíček, že mu trvalo neskutečně dlouho je všechny označit a spočítat.
"Tak kolik?" zeptal se usměvavý Remus a nevšímal si Siriusova a Jamesova řehotu.
"Něco přes stodvacetjedna. Akromantule normálně kladou sto vajíček, takže jsem spokojenej. Vážně ste mi moc pomohli, bando. Až se to vylíhne, což bude tak za měsíc nebo dva, přimluvím se u profesorky McGonagallový, aby vám dala pár bodíků. Zasloužíte si je." Mrkl na ně a odešel do prosluněného dne. Slunce se však na obloze ani moc neohřálo a už zapadalo a Remus se už zase chystal pod vrbu mlátičku. Chtěl to udělat nějak opatrně a tiše, aby si Joanne a James se Siriusem nedělali zbytečné starosti. To se mu však nepodařilo. Joanne stála u schodiště k chlapeckým ložnicím a James se Siriusem pouze dělali, že spí. Sešli dolů, když už se Joanne s Remusem bavila.
"Nemůžete... to prostě nejde... madame Pomfreyová..."
"Nedozví se to," řekl pyšně James a ukazoval na vybouleninu v kapse.
"Co to..."
"Neviditelný plášť, Remusi," řekl rozjařeně Sirius, který si přes tričko přehazoval mikinu.
"Ale..."
"Klid, Remusi," chlácholila ho Joanne, "madame Pomfreyová nás neuvidí a nic se nestane. Chceme být s tebou."
"Co když ale..."
"Budeme neviditelní!" zatvářil se pobaveně Sirius.
"Ale nemůžete se mnou jít až dovnitř... potom by jste se nedostali ven a já..."
"No, jelikož nám nechceš říct nic víc..."
"Nepůjdeme až dovnitř..." ujistila ho Joanne.
"Ne?" zeptal se překvapeně James.
"Ne," řekl rozhodně Sirius a přehodil přes ně tři neviditelný plášť.
"Kde jste?" zeptal se nejistě Remus.
"Jen běž a nás si nevšímej. Budeme ti za zády," řekl James a upravoval cípy pláště. Remus vykročil. Před portrétem buclaté dámy na něj čekala ošetřovatelka s doutnající lahvičkou.
"No konečně," zamručela a vyšla po schodech, Remus a neviditelní Joanne, James a Sirius za ním. Neviděně, neslyšeně se dostali až do vstupní síně. První problém nastal u hlavní brány. Ošetřovatelka ji chtěla zavřít okamžitě za Remusem, jako by něco tušila. Museli rychle, ale přesto tiše překročit ty dva metry, které je dělily od Remuse, aby se dostali na pozemky. Nakonec se jim to podařilo a všichni tři si oddychli – pod pláštěm bylo vedro, ale dostatek kyslíku. Joanne si pomyslela, že vynálezce tohoto pláště myslel opravdu na všechno. Když se však dostali na trávu, museli řešit další problém – bylo už pozdě večer, byla zima a tráva byla pokryta jemnou jinovatkou, která pod neviditelnými botami chřupala. Drželi se proto od Remuse s ošetřovatelkou dál. Madame Pomfreyová se několikrát ohlédla, když však nikoho neuviděla, pokračovala v cestě. Za pár minut dospěli až k vrbě mlátičce, která líně pohupovala šlahounovitými větvemi a byla samý pupen. Ošetřovatelka trhla hůlkou a vyslala proti jednomu kořeni kouzlo, po kterém se otevřel pod kmenem stromu tunel a Remus do něj bez jakýchkoliv řečí vklouzl. Ošetřovatelka za ním a pak se vchod zavřel.
"Páni..." vydechla Joanne a stále hleděla na místo, kde byl ještě před chvílí tunel.
"Fajn vymyšlené..." podotkl zamyšleně James.
"Měli bychom jít... a nebo počkáme až na madame Pomfreyovou?"
"Půjdeme teď. Několikrát se po nás předtím ohlédla..."
"Jo..." Vydali se na zpáteční cestu. Před branou se však zastavili. Nedokázali jí otevřít a taky se báli, že by případnému pozorovateli připadalo trochu divné, kdyby uviděl otevírat se bránu samu od sebe. Stáli tedy ve stínu brány a čekali na ošetřovatelku. Čekali něco kolem pěti minut, když se zpoza mraků vyklubal měsíc v úplňku.
"Tak, už to začalo..." zašeptal James a hleděl na měsíc jako v mrákotách. Za chviličku se objevila ošetřovatelka a nevědomky je vpustila do hradu. Vyšli až k portrétu Buclaté dámy. Ta však spala. Joanne na nic nečekala, vyskočila zpod pláště a směrem k dámě zašeptala heslo: "Probouzení."
"Haha... to se hodí..." zazněl za ní pobavený Siriusův hlas. Dáma se s trhnutím probudila a zpytavě se na ni podívala.
"Prosím tě, nevíš, kolik je hodin? Kde se touláš takhle po noci?"
"Já... já jsem byla na školním trestu..."
"Dobře, dobře. Pojď už," zavrčela Buclatá dáma a vpustila je dovnitř.
"To sis nemohla vymyslet lepší výmluvu? Víš, že si může zjistit, že jsi na žádném trestu nebyla?" zeptal se jí James, když si v tiché a tmavé společenské místnosti sundávali plášť.
"Vím, ale nic jiného mě v ten okamžik nenapadlo..."
"Kde jste byli?" ozval se za nimi přiškrcený pisklavý hlas. Peter stál v pyžamu s medvídky a ruce měl v bok.
"Nemusíme ti říkat všechno, Petře," uchechtl se Sirius a prohlížel si medvídky.
"Ne, ale nechci se cítit nezúčastněný..." povzdechl Peter a díval se na Jamese. Ten se na něj zakřenil, chytil ho kolem ramen a řekl: "Náš Petříček nám dospěl... Dobře, tak mi ti tedy povíme všechny taje... hmm... společného toulání se po pozemcích za vlkodlaky," Joanne se Siriusem se rozesmáli a Peter je pozoroval. James si vedle něj křečovitě držel dlaň u pusy, aby se nezačal řechtat svému vtipu.
"Vy jste byli s Remusem?" zeptal se, když se konečně uklidnili.
"Jo. Už víme, kde a jak se schovává," řekl James a schovával plášť do kapsy.
"Tak kde?" naléhal Peter a vzrušeně se po nich ohlížel.
"Vyčkej času," řekl Sirius, "hlavně bychom měli sehnat ten výluh z 8 druhů bylin... myslím, že jsem Remuse neslyšel ptát se na to..."
"No, neptal se. Zítra máme celý den volno, tak zajdeme za profesorkou Prýtovou," řekl James.
"Ale, vždyť nesla výluh," vzpomněla si Joanne na tu lahvičku, co ošetřovatelka nesla...
"No jo! Tu kouřící věc!"
"Kdy končí úplněk?" zeptal se James a vzhlížel přes okno na měsíc, který zářil na černočerné obloze.
"Za pět dní..." řekla Joanne a taky hleděla na tu zářící kouli.
"Pět dní..." vydechl Sirius a napodobil Joanne s Jamesem.
"Co děláte? Vždyť Remus na to musí už být zvyklý..." řekl nechápavě Peter a těkal pohledem z nich na měsíc za oknem.
"Neřekla bych," podotkla Joanne, "dobrou noc, kluci." Zamávala jim a odešla do dívčí ložnice.