10.Kapitola - Trest s Hagridem

Jubilejní 10. kapitola! Hurray xD Čtverka se dostane do Zapovězeného lesa a tam pomůžou Hagridovi. Trest jim však přinese ještě mnohem více...

Postavy: Joanne Leafsová, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Rubeus Hagrid, Peter Pettigrew

"Není to fér," brblal James při cestě přes zasněžené pozemky. Brodili se mokrým sněhem a byla jim zima. Profesorka McGonagallová je poslala k okraji Zapovězeného lesa k takovému malému srubu, kde bydlel bradavický šafář a hajný. Znali ho jen od vidění (nešlo ho nevidět) a ještě s ním nikdy nemluvili. Joanne z toho měla smíšené pocity. Podle Remuse byl hajný Hagrid poloobr a podle toho, co se zatím učili a nebo co zatím vyčetla, nejsou obři zrovna mírumilovní... ovšem nemohla soudit a tak aspoň doufala, že nebudou trest vykonávat v lese.

Pomalu ale jistě se k chajdě přibližovali. Hajný na ně už čekal před dveřmi a u nohou mu seděl vysoký hnědý pes. Obr na ně zamával velikánskou rukou a když se k němu čtyřka dobelhala, zamykal dveře.
"Tak, děcka. Vy jste ty, co neumí poslouchat, že?" řekl hlubokým přátelským hlasem a podíval se na ně lesklýma černýma očima.
"Nikdo nám neřekl, co máme dělat, takže jsme vlastně poslouchali..." řekl James a vyvracel hlavu, aby viděl hajnému do očí.
"Ty jsi Potter, že?"
"Ano,"
"Viděl sem zápas. Hrál si dost dobře," pochválil ho a mrkl na něj. James se zatvářil potěšeně.
"No, já se jmenuju Hagrid a jsem bradavický hajný a šafář, jak víte. Profesorka McGonagallová a profesor Brumbál mě seznámili s vaším případem. Nemám vás nijak šetřit a musím říct, že jste mi s tím trestem celkem bodli."
"Jak to myslíte?" řekl Sirius a hleděl po různě velkých bednách vedle obra.
"Mám v lese pavouka, víte? A je období páření a já dovedl tomu mému pavoučkovi samičku. Jenže ona se nechce to... přizpůsobit lesu a tak jí tam zaneseme trochu žrádla a pokusíme se je přesvědčit, aby se spářili..."
"Cože?" vyprskl James a nevěřícně na obra hleděl.
"No, spářit se. Oni ti pavouci jsou dost vzácní a nepáří se moc často. A když máme takovou skvělou příležitost zvětšit jejich počet na zemi, nesmíme ji promarnit."
"Takže, my jim tam doneseme to žrádlo a potom půjdeme?" zeptala se s nadějí v hlase Joanne.
"Ne," odpověděl prostě hajný, "my tam chvíli ještě počkáme a uvidíme, jak se k sobě budou mít."
"To může trvat ale strašně dlouho!" zhrozil se Remus.

"Jo, to může. Ale nebojte, když jste v lese se mnou, nemůže se vám nic stát," řekl a poslal psa do boudy, nedaleko dýňového záhonu. Potom vzal dvě největší bedny a houkl na ně: "Každý vezme jednu bednu, rozumíte?" Koukli se po sobě. Všichni se tvářili dost vystrašeně. Za hodinu se mělo stmívat a nechtělo se jim být v lese ani za dne. Popadli bedny a vyšli za obrem. Dostali se na úzkou lesní cestičku, která byla vyšlapaná od kopyt zvířat a obrovských nohou hajného. Šli dost dlouho a přes koruny stromů skoro nešla vidět obloha. Cestička začínala být stále více plná kořenů a méně pokryta sněhem.
"Ehm... pane hajný... šafáři..." začal opatrně James, když už šli něco přes čtvrt hodiny a stále se nezastavovali.
"Říkejte mi Hagrid, děcka. A už jsme tu," řekl obr a s heknutím položil náklad na jeden starý kmen stromu. Ocitli se na úpatí hluboké a dlouhé prolákliny, jejíž svah vypadal, jako změť obrovskými kořenů stromů. Zem byla pokryta jinovatkou a proláklina byla plná bílé mlhy, která se líně převalovala sem tam. Joanne položila svou bednu na zem a snažila se dohlédnout až na dno prolákliny. Přes mlhu to ale nebylo možné.
"Ehm," odkašlal si Hagrid a všichni se k němu otočili, "řeknu vám, co budeme dělat. Takže, v každé bedně je něco pro naše drobečky. Tady třeba máme tlustočervy, kteří se právě vylíhli a nebo potkani, nějaké krvavé steaky, dračí maso, slepičí vajíčka a nějaké dužnaté výhonky šrktidubu. Po jednom jí to tam budeme házet a uvidíme, co se jí zalíbí. Takže, vemte bedny pojďte za mnou." Zvedl bednu a vykročil, nebo spíš poskakoval přes vysoké kořeny až se schoval v mlze. Čtyřka ho následovala, ale o dost pomaleji, než by bývali chtěli – kořeny byly velké a přece jenom měli kratší nohy než Hagrid. Nakonec tak nějak doklopýtali až na dno prolákliny, kde byly kolem stromů a vyšších kořenů napleteny pavučiny, jejíž vlákna byla hrubá, jako lano. Položili bedny na zem a rozhlíželi se kolem. Panovalo tam zvláštní ticho a bylo tam tepleji. Hagrid začal prohlížet četná doupata a volat na pavouky zvláštním skřehotavým hlasem. Za chvíli uslyšeli praskání větviček a všichni čtyři se k sobě přiblížili a natlačili se k jednomu stromu. K Hagridovi se blížil obrovský černý pavouk. Výhružně klepal lesklými kusadly a pomrkával očima...

"Nemám moc rád pavouky..." zašeptal Sirius a díval se pavoukovi do všem osmi očí.
"Mě vadí akorát takhle velcí," Joanne přeskakoval hlas.
"Nebojte se!" zakřičel na ně Hagrid a rozpřáhl ruce před pavoukem.
"Dovedl jsi nám svačinku, Hagride?" řekl pavouk. Cože? Pavouk mluvil? Joanne neměla daleko k omdlení. Přitiskla se více ke klukům a zavřela oči. Remus ji chytil kolem pasu a Sirius s Jamesem se před ně postavili.
"Hagride? My jsme nějaká svačinka? Tak na co jsme sem tahali ty bedny?" zeptal se odvážně James.
"Nejsou k jídlu. Donesli jsme vám něco lepšího!" vykřikl Hagrid a popošel blíže k pavoukovi.
"Neznám nic lepšího, než mladé maso..." Pavouk zaklepal kusadly a dvě přední nohy natáhl před sebe.
"Aragogu! To jsou studenti! A víš, co jsem ti říkal?" Vykřikl Hagrid výhružně. Aragog stáhl nohy zpět a Hagrid svěsil paže.
"Tak, kde je ta krasotinka?" zeptal se potom a povzbudivě kývl na Joanne, Jamese, Siriuse a Remuse.
"Zavolám ji, jestli chceš," zamručel Aragog.
"Tak co? Už jste se skamarádili?" mrkl Hagrid na pavouka. Ten se však otočil zády a zadupal dlouhými chlupatými nohami.
"Mláďata by jsi měl odvést, Hagride. Tedy pokud jsi nám je nedonesl, abychom je sežrali..."
"Ne, Aragogu," zavrčel hajný a otočil se na čtyřku, choulící se k sobě u rozložitého buku, "běžte támhle nahoru. Podám vám ty bedny a pak jim sem budeme házet ty dobroty." Všichni čtyři se přesunuli na výstupek, tvořený ze změti kořenů.
"O co ti jde, Hagride?" zeptal se Aragog a otočil se zase zpět.
"Neboj," usmál se na něj Hagrid a přešel k bednám. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl květovaný deštník a kouzel přemístil bedny na plošinu. Potom se k nim vyšplhal a rozhlížel se kolem. Vtom se objevil na opačné straně menší pavouk než Aragog. Zaklepala kusadly a vydala ze sebe jakýsi bručivý zvuk, který se rozléhal daleko po lese. Aragog také cosi zabručel.
"Teď," šeptl Hagrid a otevřel jednu bednu. Svíjeli se v ní bílí červi, dlouzí něco přes 20 centimetrů a vypasení tak, že se zdálo, že každou chvíli určitě prasknou.
"Fuj!" vydechla Joanne a dívala se na tu hromadu svíjejících se lesklých těl hmyzu. Hagrid popadl do dlaní hrst červů a hodil je na mýtinku uprostřed prolákliny. Druhý pavouk odskočil a opět cosi zabručel. Kusadly zmáčkla jednoho červa, až ho propíchla a on praskl. Kolem se rozprskla jakási bílá slizovitá hmota. Pavoučice zabručela, otočila se a dala se k odchodu. Aragog ji však dalším bručivým zvukem zastavil, a ona se vrátila. Hagrid mezitím otevřel další bednu a v ní byly obrovské a krvavé steaky. Hagrid jeden vzal a hodil ho před pavouky. Potom jim rukou ukázal, aby taky vzali jeden steak a hodili ho na mýtinku. Po chvilce ostýchání každý sebral jeden steak a odhodil ho pryč. Přitom však postříkal všechny kolem lepkavou krví, takže neměli zkrvavené pouze ruce ale i obličeje. Pavouci se přiblížili k masu a začali si na něm pochutnávat. Hagrid se zatvářil potěšeně, odstrčil bednu a přitáhl další. V ní byly plata bílých vajíček. Mezitím už pavouci dohodovali a zase něco bručeli. Hagrid vzal jedno vajíčko a pokynul vousatou hlavou, aby také vzali vajíčko. Potom ho opatrně položil do jakéhosi uměle vytvořeného žlabu a vajíčko se kutálelo, až se dokutálelo pavoukům přímo pod nohy. Pavouci se jich však ani netkli. Pavoučice na jedno šlápla a když zjistila, co to vlastně je, pošlapala je všechny. Hagrid cosi šeptem namítl a otevřel další bednu, ve které byli mrtví potkani, velcí, jako kočky. Remus se zatvářil znechuceně a odstoupil dále. Hagrid se na něj však zamračil a nakonec i Remus chytil jednoho potkana za tlustý holý ocas a hodil ho k pavoukům. Pavoučice je však přezíravě obešla a vzdálila se od Aragoga. Hagrid zakýval hlavou a otevřel další bednu. V ní byly obrovské kusy nazelenalého a ohavně páchnoucího masa.
"To je zplesnivělé?" zeptal se James tichým trpícím hlasem a pokrčil nos.
"Ne, tohle je dračí maso. No tak, vemte každý po kusu a hoďte to před Aragoga. Snažte se trefit přímo před něj..." řekl Hagrid, vzal jeden obrovský kus dračího masa a hodil ho Aragogovi k nohám. Aragog k nim vzhlédl a zamrkal očima. Potom Vedle něj přistály tři další kusy zeleného masa a nakonec i poslední kus. James si otíral krvavé ruce do hábitu a cosi si znechuceně mumlal. Aragog zabručel po samičce a ta se po něm ohlédla. Chvíli cosi zvažovala a potom se opatrně přibližovala. Když se dostala až k Aragogovi, začali se o čemsi dohadovat. Potom sežrali všechny kusy dračího masa a opět něco mručeli. Aragog jemně zaklepal o zmrzlou zem nohami a samička taky.
"Ještě! Hoďte jim tam ještě maso!" zašeptal Hagrid a nespustil oči z pavouků. James se však vzdálil a stále něco mumlal. Joanne, Sirius a Remus chytili každý jeden steak dračího masa a hodili ho pavoukům před nohy. Pavouci se znovu pustili do jídla. Když to sežrali, odstoupila samička opět od Aragoga a popocházela kolem svahu.
"To snad není pravda... že by i po dračím mase odmítala..." mumlal Hagrid a kroutil hlavou. Samička začala hrabat předníma nohama do zmrzlé půdy a Aragog se podíval na Hagrida: "Děkuji, Hagride. Opět jsi dokázal své dobré srdce. Už můžete jít." Hagrid se celý rozzářil, popadl bedny, kývl na Joanne, Jamese, Siriuse a Remuse, ti vzali každý po jedné bedně a šplhali do svahu. Když se konečně ocitli mimo bělavou mlhu, Hagrid si otíral slzy.
"Tohle jsme zvládli úžasně! Opravdu! Profesorka McGonagallová i profesor Brumbál se dozví, jak skvěle jste mi pomohli a co jsme dokázali," říkal nadšeně Hagrid a objal Joanne tak prudce, až ji málem vyrazil dech. Když ji pustil, Joanne si masírovala žebra.
"Promiň," usmál se na ni.
"V pohodě. Jsem ráda, že to dopadlo dobře," řekla Joanne a taky se na něj usmála.
"Já jsem jenom rád, že je to za námi," řekl Remus a díval se na svoje špinavé ruce.
"Jo, pojďte. Zavedu vás do školy," řekl Hagrid. Byla už tma a ve světle z hradních oken sníh zářil. Šlo se jim podstatně lépe.

"Nebylo to zase tak špatné," řekla Joanne, když si konečně sedli ve společenské místnosti do křesel. Bylo už celkem pozdě, ale v místnosti stále seděla spousta žáků.
"Ani ne," podotkl James, "až na to maso. Málem jsem se z toho pozvracel..."
"No, a nebo ti potkani..."
"Ne. Nejhorší byli ti pavouci. Pokud jste si nevšimli, každý byl minimálně dvakrát větší než my!" rozesmál se Sirius.
"Ehm..." kdosi si za nimi odkašlal. Když se otočili, zjistili, že tam stojí Peter Pettigrew a nervózně pokukuje po obrazech na stěnách.
"Copak, Pettigrewe?" zeptal se přezíravě Sirius.
"Chtěl... chtěl jsem se omluvit. Hmm... promiňte..." řekl přiškrceným hlasem a stále se díval na obrazy.
"V pohodě," řekl náhle James a zakřenil se na něj. Joanne, Sirius i Remus se na něj zpytavě podívali. James se však křenil dál a řekl: "Můžeme mu dát šanci. A přece jenom, díky němu má Hagrid více vzácných pavouků.

Den po školním trestu byl Remus poněkud zakřiknutý. Joanne to ovšem nepřipisovala včerejším událostem, nýbrž úplňku. Několikrát se za ten den na Remuse povzbudivě usmála, Remus je však opětoval jen zdráhavě.
"Něco není v pořádku? Chci říct, ve větším nepořádku, než normálně?" šeptla Joanne přes stůl v nebelvírské společenské místnosti. James se Siriusem hráli šachy a neposlouchali je. Remus se nervózně zavrtěl.
"Došel mi můj výluh z osmi druhů bylin..." vysvětlil a poškrábal se na čele.
"Zajdi za profesorkou Prýtovou... a nebo za madame Pomfreyovou!" zhrozila se Joanne. Výluh z osmi druhů bylin dělal proměny ve vlkodlaka snesitelnějšími. Ne o moc, ale přesto to šlo trochu poznat.
"To je ten problém. Minule jsem madame Pomfreyové řekl, že nepotřebuju žádnou pomoc. Brumbál akorát trval na tom, že mě bude doprovázet do vrby mlátičky... jinak souhlasil. Přijde mi to blbé, najednou ji žádat o pomoc..."
"Zajdu tam já," řekla okamžitě Joanne a dívala se do Remusových tmavých očí.
"To nemůžeš! Nikdo neví, že to víš!"
"No, tak se to dozví! Přece se nemůžeš změnit bez výluhu..."
"Pst!" zasyčel Remus a díval se na Siriuse. Ten je přemýšlivě pozoroval a lehce se mračil.
"Něco nám ušlo?" zeptal se a očima těkal z Remuse na Joanne. James si všiml jeho apatie k šachům a s úšklebkem je shodil z desky stolu – prohrával. Potom se otočil, a snažil se zachytit pointu rozhovoru.
"Ale nic," řekla nepřesvědčivě Joanne a dívala se na Siriuse. Neustále však uhýbala očima směrem k zakutálené černé dámě, která se snažila sundat ze sebe svůj trůn.
"Ale no tak. Poznám, když mi někdo lže. Doma to mám pořád," řekl Sirius a pátravě se zahleděl na Remuse.
"Co se děje, Siriusi?" zeptal se James.
"Je to to, co si myslím?" zeptal se Remuse a Jamese ignoroval. Ten se zamračil a také pohlédl na Remuse.
"Já... nevím," řekl neurčitě Remus a hleděl Siriusovi do šedých očí, "asi jo." Přiznal nakonec. Siriusovi se tváří mihlo cosi neidentifikovatelného. Vypadalo to ale, že si toho nikdo jiný nevšiml.
"Pojďte nahoru," řekl James, kterému nepochybně došlo, o čem se mluví a vyšel ke schodům. Otevřeli dveře chlapecké ložnice a James užuž otevíral pusu a chystal se něco říct, když ho Remus zastavil. Na posteli úplně v rohu ležel malý tlustý kluk a ujídal z velké krabice čokoládové žabky.
"Nazdar Petře," pozdravil ho James překvapeně.
"Ahojte," pozdravil Peter, "zrovna jsem si říkal, že se za vámi vydám..."
"Tak můžeš jít," přerušil ho Remus.
"Co se děje?"
"Potřebujeme něco probrat," přidala se Joanne.
"V soukromí," upřesnil Sirius. Pettigrew chvíli šrotoval nabyté informace a pak se bez řečí zvedl a odešel. Na prahu dveří se ještě otočil, zazubil se na ně a zvedl oba palce. Joanne jen nevěřícně zakroutila hlavou, když dveře zavřel.
"Netušila bych, že potkám hloupějšího kluka, než byl Joseph na mudlovské základce... šeredně jsem se spletla," poznamenala, když si sedali na postel. Joanne si sedla k Remusovi a James se Siriusem si sedli naproti nim, aby si mohli hledět do očí.
"Tak..." řekl Remus a urputně se snažil nepodívat se klukům do očí.
"Hmm... my s Jamesem máme jistou domněnku... ehm... totiž, neušlo nám, jak pravidelně mizíš... příhodně s úplňkem," řekl opatrně Sirius a snažil se zachytit Remusův pohled.
"Dali jste si to dohromady, že? Nic jiného bych ani nečekal," přiznal Remus a zatvářil se sklesle. Všichni si toho všimli a Joanne sklopila oči. Čekala, že se to dříve nebo později James se Siriusem dozví. Bála se toho... Samotnou by jí nikdy nenapadlo Remuse kvůli takové prkotině opustit... doufala jen, že to nenapadne ani Jamese se Siriusem.
"Nepřestaneme se s tebou bavit, Remusi!" vykřikl James a zatvářil se vyděšeně a Sirius přikyvoval.
"Cože?" vydechl Remus a podíval se mu do očí.
"Vždyť... taková prkotina... tak jsi vlkodlak! No a co? Moje mamka je blázen do karet z čokoládových žabek!" Všichni se nahlas rozesmáli. Nevšimli si přitom, že se dveře do pokoje otevřely a že v nich stál s pusou dokořán Peter Pettigrew.
"Co jste to říkali?" zeptal se jich vystrašeně.
"Ty jsi poslouchal za dveřmi?" vyjekla Joanne a vyskočila na nohy.
"J-já nechtěl!" řekl Peter vystrašeně a hleděl na Jamese.
"Nechtěl, jo?" řekl James. A postoupil k němu. Peter se bázlivě přikrčil. James za ním však jenom zavřel dveře a postrčil ho do místnosti.
"Tak, a teď se zapřísáhneš, že o tom nikomu nikdy neřekneš," zavrčel výhružně Sirius a mračil se na něj.
"S-slibuju," zaskřehotal Peter a pořád se tak bázlivě krčil, "ale, bavte se se mnou..."
"Nejsi v pozici, ve které by sis mohl klást podmínky, Petře," řekl James a pátravě na něj koukal. Joanne se zdálo, že jim však nic jiného nezbývá...