9.Kapitola - Veselé Vánoce

James se po zahajovacím zápase ocitl v milosti i nemilosti spolužáků. Poprvé se čtverka setká s Peterem Pettigrewem...

Postavy: Joanne Leafsová, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin, Peter Pettigrew, Lily Evansová

Bylo po zahajovacím zápasu sezóny a všichni byli překvapení. Nikdo – dokonce ani samotný kapitán nebelvírského týmu – nepředpokládal, že by Nebelvír mohl vyhrát. Tým však překvapil a po necelé hodině zvítězili, byť těsným výsledkem. Hodně se o to zapříčinil James. A taky si to hodně užíval. Na každé chodbě se na něj spolužáci obdivně dívali a dokonce i týden po zápase mu gratulovali. Joanne se zdálo, že James ještě nikdy nebyl tak šťastný. Na všechny se usmíval. Dokonce i na nadávky syčící zmijozelské. Nebelvírští se ho však vždycky zastali a nebyla chvíle, kdy s ním nebyli Joanne, Sirius a Remus, aby se za něj postavili. Jen jeden nebelvírský nebyl Jamesovým výkonem zrovna nadšený. Jim Fergusson se několikrát přidal na stranu Zmijozelu a syčel na Jamese nadávky.
"Určitě jsi kapitána podplatil, Pottere!" říkal Fergusson, když Joanne spolu s Jamesem, Siriusem a Remusem přicházeli do Velké síně.
"Já nemusel. To můj talent," řekl pyšně James a vykročil do síně.
"Srší z něj závist. To ho, až vyhrajeme další zápas, přejde," podotkl, když si sedali za kolejní stůl.
Ovšem, ty "záchvaty závisti," jak tomu Sirius se smíchem říkal, se neustále opakovaly a nadávky se stupňovaly. Několikrát museli Joanne, Sirius a Remus zakročit, aby se na něj James nevrhnul.

"Hej, Pottere!"
"Co je?" zařval James přes celou chodbu. Joanne, Sirius a Remus po sobě koukli. Jamese poslední dobou ty Fergussonovy narážky dost štvaly a někdy neměl daleko k použití nějaké kletby. Všichni tři ho proto raději obešli, připraveni ho zarazit.
"Jen jsem ti chtěl říct, že mám u Montgomeryho zajištěno místo," řekl Fergusson a koutky úst mu škubaly.
"Cože?" zařval možná o něco hlasitěji James, vyjeveně se na Ferussona díval a vytáhl hůlku.
"No... kdyby ses náhodou, chci říct čistou náhodou, zranil..." nestihl ani dokončit větu. Stejně tak nestihli Joanne, Sirius ani Remus Jamese zarazit. James vykřikl kletbu tak hlasitě, že se úplně zaplněná chodba celá otočila a se smíchem hleděla, jak Fergussonovi rostou chlupy z nosu a omotávají se mu kolem krku. Fergusson se zapotácel a spadl zády na podlahu.

James, stále na něj míříc hůlkou, se k němu pomalu přibližoval. "Jamesi..." šeptl varovně Sirius, ale zůstal stát na svém místě. James už nad Fergussonem stál a hůlkou mu mířil na prsa. A pak promluvil tak hlasitě, že to slyšela minimálně polovina chodby: "Už nikdy, říkám nikdy si na mě nevyskakuj!"
"Co se to tu děje?" ozval se přísný hlas a klapot podpatků po kamenné podlaze. Fergusson se začal dusit – chlupy se mu už omotávaly kolem krku, ale James se díval na nově příchozího. Díval se na profesorku McGonagallovou. Ta se přísně porozhlédla kolem sešlosti a ulpěla vražedným pohledem na Jamesovi, který stále mířil svou hůlkou na již úspěšně brunátnějícího Fergussona.
"Pottere!" vykřikla profesorka a běžela za nimi.
"Co si myslíte, že děláte?" Obrátila Jamesovu hůlku směrem vzhůru a chlupy přestaly růst. Přesto se však stále svíjely na Fergussonově krku, jako klubko housenek. Profesorka mávla svou hůlkou a chlupy zmizely. Fergusson se stále držel za hrdlo a snažil se zase dýchat.
"Běžte na ošetřovnu, pane Fergussone," řekla profesorka. Očima však stále ulpívala na nervózním Jamesovi. Ten konečně spustil hůlku k zemi a očima těkal kolem sebe. Neměl odvahu podívat se profesorce do očí.
"Co jste si myslel, že děláte, pane Potter?" zopakovala výhružně a z očí jí létaly jiskry.
"Paní profesorko, on mě k tomu vyprovokoval..." řekl nevinně James a díval se na kamennou podlahu.
"Zítra odpoledne v mém kabinetu, Pottere. A žádné výmluvy!" Odkráčela. James se za ní naštvaně díval a hůlku strkal zpátky do kapsy.
"Vždyť se mu vůbec nic nestalo..." řekl, když se k němu připojili Joanne, Sirius a Remus.

Podzim se přehoupl v zimu. Začalo řádně sněžit a cesta ke skleníkům byla jako za trest. Chodby byly ledové a z některých, méně těsnících oken, trčely rampouchy. Paní Norrisová, školníkova kočka, se často bavila jejich lámáním. Tím ovšem přidávala práci svému milujícímu páníčkovi. Filch, jako každý rok, lítal po hradě sem tam a snažil se ucpávat okna vším možným. Jednoho dne, pár dní před Vánočními prázdninami, ho Joanne s Lily viděly, jak běží s obrovským fénem na vlasy k jednomu ze zamrzlých oken a snaží se rozpustit rampouchy. James se Siriusem a Remusem ho, při tom jeho marném snažení, několikrát drobně uřkli. Největší ohlas ale mělo zamrzávající kouzlo, vyslané na rampouchy. Ty totiž začaly růst do gigantických velikostí a Filch nemohl ani za nic přijít na to, čím to je. Toto kouzlo se stalo natolik oblíbeným, že ho v jedné chodbě použilo najednou hned několik studentů. Výsledkem byla zamrzlá chodba a zablokovaný přístup do učebny obrany proti černé magii, takže měly druhé ročníky v pátek volné dvě poslední hodiny. Většina je využila dováděním venku. Joanne se však zdržela v nebelvírské místnosti. Chtěla napsat dopis matce. Před pár dny za ní totiž přiletěla její sova pálená s dopisem a balíčkem z domova. Joanne se tedy posadila na svou postel a dala se do psaní:

"Milá mamko,

Tady je to skvělé. Jsem pořád s kamarády Jamesem, Siriusem a Remusem a nebo s kamarádkou Lily. Jsou fakt skvělí. Moc mi pomáhají. Učitelé jsou taky fajn. Třeba profesor Kratiknot je bezva: před měsícem jsme se učili lehtací kouzla a celou hodinu jsme se váleli po zemi v křečích smíchu."

Joanne se zamyslela... na tu hodinu snad nikdy nezapomene. Profesor je rozdělil do dvojic a měli na sebe střídavě posílat lehtací kouzla. To kouzlo ale nemá protikletbu, takže se vždycky smáli pár minut, než přestalo působit a oni to mohli vyzkoušet proti svému partnerovi. Za tu hodinu se Joanne do Remuse strefila několikrát za sebou, protože se jí zdálo, že jí hůlka nějak neposlouchá. No a výsledkem byla několikrát zesílená účinnost kouzla. Remus se řechtal skoro čtvrt hodiny a když to kouzlo konečně přestalo působit, měl pusu tak zatvrdlou, že mu ji musel profesor vrátit do původní pozice. Joanne pohlédla z okna. Viděla kluky, jak hrají koulovanou několik desítek metrů od vrby mlátičky, která stála osaměle a vlastně tak nějak nevinně uprostřed bílých pozemků. Ta hodina se konala den po úplňku a Remusovi zvedla náladu. Taky proto Joanne zesíleného kouzla nijak nelitovala.

"Na Vánoce zůstanu v Bradavicích, mami. Zůstávají tu i kluci. Doufám, že to chápeš.

Tvoje Joanne.

P.S.: Kdo tě naučil posílat dopisy po sovách? Minule jsem si říkala, že bych ti měla poslat podrobný návod."

Zvedla se, oblékla si bundu a vyšla do sovince. Musela přejít přes nádvoří a pozemky, než se ocitla ve vysoké věži. Byla tam stejná zima, jako venku a hodně tam foukalo. Podlahu pokrýval trus, nestrávené kostičky myší, sláma a sníh. Při každém kroku to křupalo. Očima našla Fire a ta k ní přiletěla. Poslušně si sedla na jedno bidýlko a natáhla nožku, aby jí tam mohla Joanne přivázat dopis. Potom jednou krátce houkla, vznesla se a nezaskleným oknem vyletěla ven. Joanne na nic nečekala a vydala se přes pozemky zpět do hradu.

"Vánoce!" Joanne probudil křik někde zprava. Lily stála na posteli a snažila se jí probudit. Joanne se ještě se zavřenýma očima rozesmála, protáhla se a pohlédla na pokoj. Všude se ve vzduchu vznášelo jmelí a v růžku stál malý stromeček, ozdobený nejrůznějšími kouzelnickými ozdobami. V nohách její postele byla kupka dárků.
"Kolik je hodin, Lily?" zeptala se a stále se na celou tu nádheru zubila.
"Nevím, ale teď, když máme volno, musíme užívat, nemyslíš?" rozesmála se Lily a rozbalovala velký balík. Joanne se přesunula k hromádce dárků a pomalu je rozbalovala. Od kluků dostala maxi balení nejrůznějších kouzelnických pomůcek k záškodnictví s popisem funkcí. V balíku byl mimo jiné i roztodivně tvarovaný přístroj, kterým se daly vytáhnout trenky z kalhot i na velkou dálku. Tento velice užitečný dárek odměnily obě holky bouřlivým smíchem. Od Lily dostala krásné pouzdro na brky, za které byla neuvěřitelně ráda – brky se jí vždy nevysvětlitelně lámaly. (Až na to od Siriuse.) Od matky dostala odpověď na minulý dopis, spoustu sovích mlsků (pravděpodobně pro Fire) a balík plný vánočního cukroví. Lily ještě rozbalovala nejrůznější dárečky, když už byla Joanne hotova. Takže vzala krabici s cukrovím a vydala se dolů do společenské místnosti. Nikdo v ní však nebyl a tak si pomyslela, že kluci asi ještě rozbalují a nebo spí. Potichu vyšla po schodech ke dveřím, který nesl štítek 2. ročník. Zaposlouchala se. Uslyšela tichý Remusův hlas a potom Jamesův a Siriusův smích. Náhle bylo ticho a někdo nespokojeně mručel. Ten hlas nepoznávala. Sirius pak cosi odsekl a Joanne uslyšela navztekané dupání ke dveřím. V poslední minutce stihla odskočit. Dveře se otevřely dokořán a z ložnice vyšel malý tlustý kluk a stále si cosi mručel. Joanne se za ním nechápavě dívala. Za ní se ozval další bláznivý smích, když se pomalu otáčela směrem do ložnice. Kluci seděli každý na své posteli a měli skoro rozbalené dárky.
"Joanne, co ty tady?" smál se stále James a rukou jí ukázal, ať jde dovnitř. Joanne vešla a zavřela dveře.
"Co to bylo za kluka?" zeptala se.
"Peter Pettigrew," řekl Sirius a posunul se na posteli, aby si Joanne mohla sednout. Když si sedla, řekl James: "Moc ti děkuju za tu soupravu pro čištění koštěte! Doufal jsem, že to někoho napadne!" Usmál se na ni a zamával jí před nosem taštičkou na zip.
"To nic nebylo, Jamesi," zazubila se na něj, "co jste mu udělali?" Pohlédla na všechny tři a Remus vyprskl smíchem. Aby to zakryl, křečovitě se rozkašlal.
"Ale nic, jenom měl problém s tím, že jsme si na něm zkusili novou kletbu... a potom měl problém s tím, že jsme ji neodvolali a potom měl problém s našimi moc hlučnými hlasy," řekl se smíchem James a bouchl dusícího se Remuse do zad. Když se Remus konečně uklidnil a utřel si uslzené oči, pohlédl na Joanne Sirius.
"Tak, co jsi dostala?" řekl ledabyle a Joanne neuniklo, že na kluky potutelně mrkl.
"Velice užitečný nástroj do hodin s McGonagallovou," rozesmála se, "a už vím, na koho ho použiju," zvedla rádoby pyšně na svůj nápad hlavu a kluci se rozesmáli.
"Páni!" vykřikl znenadání James a překvapeně se díval do jedné krabice, převázané rudou stužkou.
"Co je?" Remus do balíku nakukoval přes Jamesovo rameno a Joanne se Siriusem přišli blíže.
"T-to je..." James vytáhl tu podivnou věc z balíku a posvátně si ji prohlížel. Vypadalo to na nějaký kabát ale z velice zvláštní látky. Když si na ni Joanne šáhla, měla dojem, jako by se dotýkala nějakého studeného plynu a nebo suché vody. Barvu měl šedivou, místy tmavší a místy světlejší a byl dost prostorný.
"... neviditelný plášť?" dořekl po chvilce James a jemně se dotýkal látky.
"A víš, že je to možné, Jamesi? Ale je to strašně vzácné! Neviditelných plášťů je na světě strašně málo!" řekl Sirius a nevěřícně se na plášť díval.
"Neviditelný? To jako, že když si ho oblečeš..." nechápala Joanne. James se postavil a přehodil přes sebe plášť. Joanne vyjekla a Sirius s Remusem nadšeně zavýskli a roztleskali se. Když si ho James sundal, stále měl ve tváří ten nevěřícný a nadšený výraz.
"Víte co všechno s tím půjde udělat?"
"Páni," vydechl Remus, "kdo ti ho poslal?" James vytáhl malý papírek z balíku a přečetl ho nahlas: "Myslím, že už nastal čas, aby se dědictví přesunulo z otce na syna. Jen buď opatrný, Jamesi. Tvoji rodiče."

"Dědictví? Vy ho máte v rodině? Já jsem si myslel, že ho třeba někde koupili nebo..." začal Remus.
"Ne. Měl ho už taťka a často s ním chodil večer na obchůzky kolem lesa. Vím to. Mamka z toho byla vždycky na nervy. Ale nic se mu přece nemohlo stát!" rozzářil se James a uložil neviditelný plášť do krabice a dal ji pod postel.

Když se konečně zvedli a vyšli na snídani, čekala je u paty schodiště k chlapeckým ložnicím profesorka McGonagallová. U boku jí netrpělivě přešlapoval Peter Pettigrew.
"Dobré ráno, paní profesorko," pozdravil jí slušně Sirius.
"Dobré, dobré, Blacku," nechápavě zakývala hlavou a sundala si kouzelnickou čapku. "Doneslo se mi, že jste tady, pana Pettigrewa obtěžovali..."
"Cože, paní profesorko? My jsme nic neudělali!"
"Ano! Rozbalovali jsme dárky a on..."
"Měl blbé kecy!"
"Dost!" přerušila profesorka Jamesovy, Remusovy a Siriusovy obhajoby.
"Je mi jedno, jak to bylo! Ale jestli se dozvím ještě jednu jedinou stížnost na vás tři, budete mít školní trest na celý večer a v pátek! Rozuměli jste mi? A upřímně, slečno Leafsová, do chlapecké ložnice by děvčata chodit neměla! Děvče, jako vy, by se vůbec nemělo zahazovat s takovými výlupky!" Navztekaně se na Joanne dívala a roztahovalo se jí chřípí.
"Paní profesorko," snažila se jí potichu uklidnit Joanne, "jsou to mí kamarádi a já jiné..."
"Jste všichni čtyři chytří," přerušila jí však profesorka, jako by jí neslyšela a odhodila svou čapku na nejbližší skříň, "ale takoví nepořádní... zamyslete se nad sebou! Všichni!" Z očí jí sršely jiskry a všichni čtyři sklopili oči k zemi.
"Pořád jenom stížnosti! Na vás čtyři. Ale nejvíc na vás, Pottere! To jsem ještě nezažila! Jste v Nebelvíru, tak se podle toho chovejte! Někdy mi připadáte, jako ze Zmijozelu!" Mávala kolem sebe hystericky rukama.
"Ale paní profesorko!" bránil se rozhořčeně James.
"Ticho! Jak jsem řekla; ještě jednou se mi něco donese... od kohokoliv! Dostanete takový školní trest, že vás to odnaučí dělat problémy! 100 bodů dolů! A to za všechny lumpárny za 1. pololetí!" Ještě jednou po nich šlehla navztekaným pohledem a oddupala k portrétu Buclaté dámy.
"Veselé Vánoce, paní profesorko," řekl za ní Sirius a tvářil se nešťastně.
"100 bodů," zaskučel Remus. James se však díval na Pettigrewa.
"Proč jsi nás práskl?" zeptal se výhružně.
"Nemám rád, když si ze mě někdo utahuje," řekl pištivým hláskem Pettigrew a vystrašeně se na ně díval.
"Uškodil jsi i sobě!" štěkl po něm Sirius a pomalu vytahoval hůlku z kapsy mikiny.
"Minule, když jsme uřkli Malcolma, tak se ti to líbilo, že?" řekl navztekaně Remus a zahlížel na něj z prvního schodu.
"Když se nejedná o tebe, tak je to zábava, viď? Ale když jsi terčem ty, tak se moc nesměješ," poznamenala Joanne, která už měla hůlku vytaženou. Mířila s ní na Pettigrewovu hruď a pomalu se k němu přibližovala.
"Nikomu se nelíbí, když si z nich děláte legraci... Ale no tak... nedělejte hlouposti..." žblebtnul Pettigrew a díval se na hroty čtyř hůlek, které mířily na stejné místo...
"VÁM NESTAČILO ODEBRÁNÍ STA BODŮ NEBELVÍRU? VY SI JEŠTĚ MUSÍTE VYŘIZOVAT ÚČTY? TAK TO TEDY NE!" Hlas profesorky McGonagallové zaburácel u portrétu Buclaté dámy. Oči měla vypoulené a těkala jimi mezi čtyřmi mstiteli. Všech pět jich nadskočilo a otočilo se směrem k profesorce, která začínala blednout. James se rychle snažil schovat hůlku, ovšem marně. Profesorka k nim přišla rychlým krokem. Držela proti nim hůlku. Pak s ní jemně škubla a všechny čtyři hůlky, obrácené proti Pettigrewovi se vznesly a spadly profesorce do natažené ruky.
"Nikdy... nikdy jsem neviděla takovou podlost... takovou drzost! Vy... vy... odebírám Nebelvíru 50 bodů za každého, který se snažil uřknout pana Pettigrewa! A vy čtyři... vy... já... uděluji vám čtyřem školní trest. Dnes večer ve vstupní síni... a dozví se o tom profesor Brumbál!" Zvedla svůj kouzelnický klobouk a odkráčela."Tak... to je v hajzlu," konstatoval Sirius, když si schovávali hůlky a Pettigrew vyběhl po schodech do chlapecké ložnice.