1.Kapitola - Musíš být silná

Září se nezadržitelně blížilo a Lynettin odjezd do Bradavic byl na spadnutí. Sovy jí denně donášely noviny z kouzelnického světa a Lynn to trochu znepokojovalo. Vypadalo to, že všemi obávaný černokněžník je zpět a ministerstvo se to snaží ututlat; ještě nikdy se noviny tak rapidně nezhoršily a to, dokonce, ani když utekl Black... Neustále pronásledovaly Harryho Pottera a Brumbála a očerňovaly je. Když se jednou zrána Lynn podívala na titulní stránku novin, málem omdlela. Nesměle se na ní zubil Harry z diskotéky! Ale to přece nemohl být TEN Harry Potter... nebo snad ano? Ta podoba tam byla... To ale znamenalo, že on taky chodí do Bradavic... ale to v tom případě... Lynn nikdy nebrali hrdinové, ale ten kluk z diskotéky se jí líbil. Nepřipadal ji jako nějaký exot, exhibicionista a tak... takový normální a možná trošku nesmělý kluk... Prostě ji ani nenapadlo, že by to mohl být ten Harry Potter... Cítila se, jako totální magor... v kouzelnickém světě ho zná každý... i když, tamten Harry měl trochu protáhlejší obličej než Harry z novin... ale to je lehká magie! Klidně by mohl... Ale ne! O prázdninách studenti nemůžou kouzlit... Prostě tamten Harry není tenhle Harry a to zděšení, které panovalo v očích Harryho z diskotéky si Lynn prostě jen domyslela, protože ona sama se zlekla, když tu pitomou větu vyslovila... Zhluboka se nadechla a už o tom nepřemýšlela. Byla si jistá svou pravdou. Sebevědomě se koukla

"Mami?" Lynn nesměle stála v kuchyni. Její mamka připravovala večeři na rozloučenou, před jejím odjezdem do Bradavic. Otčím Tim naproti tomu seděl v křesle v obývacím pokoji a sledoval fotbal.
"Ano, Lynnie?" Matka se na ní otočila. Měla dlouhé světle hnědé vlasy svázané do zapleteného copu a výrazné pomněnkové oči. Mile se na ni usmála a objala ji.
"Musíš mi psát, rozumíš? Jsi už velká holka... Tak rychle to uteklo..." řekla a Lynn se draly z očí slzy. Zaháněla je mrkáním. Musela se prostě zeptat...
"Mami, jak to bylo s tebou a Blackem?" řekla nevýrazným hlasem, jako by to vůbec nebyl ten její.

Mamka jí pustila a smutně na ni pohlédla.
"Proč se ptáš zrovna na tohle?"
"Je to snad můj otec... myslím, že mám právo vědět, proč s tebou nezůstal a nevychovával mě!" řekla plačtivě.
"Pst! Tišeji! Tim o tom nic neví a nemusí nic vědět! Pojď na zahradu..." Popadla jí za ruku a vedla zadními dveřmi do zahrady. Sedly si pod pergolu a mamka začala vyprávět:
"Seznámili jsme se strašně dávno... chodili jsme spolu do stejného ročníku, jenže já byla v Havraspáru, stejně jako ty. On byl z Nebelvíru. Nevídali jsme se zrovna často. Až do sedmého ročníku. Tehdy si mě všiml a začal mě uhánět. Stále za mnou chodil a... on to prostě zvládal... myslím, balit holky... Měl to zkrátka v sobě a já... podlehla jsem mu. Začali jsme spolu chodit, jenže po východu z Bradavic jsme se zase dlouho neviděli. A pak jsme se náhodou sešli na Příčné ulici, slovo dalo slovo... Děravý kotel nabídl volný pokoj... zase jsme spolu chodili a byla to nejhezčí doba mého života. Jenže pak začal Voldemort pátrat po Potterových a Sirius, jako nejlepší přítel Pottera, je nějak chránil. Nevím jak, nevím čím, ale museli jsme se rozejít."
"On nevěděl, že jsi byla těhotná?" zeptala se překvapeně Lynn.
"Věděl. Ale potom se začínal tlak na Potterovy zvyšovat a on stále plnil příkazy Fénixova řádu..."
"Takže on tě opustil? I když věděl, že jsi byla těhotná?"
"Ne... měl strach o svého přítele a já sama jsem měla strach nejen o něj, o tebe a o sebe ale i o Lily Potterovou, kterou jsem moc dobře znala... a ona taky měla mít dítě... Vlastně to bylo tak, že jsem mu řekla, že jsem potratila."
"A tak tě nechal? Takže s tebou zůstával jen proto, že jsi měla porodit jeho dítě?" vybuchla navztekaně Lynn.
"Ne... Řekla jsem mu, ať mě nechá být a ať jde zachránit přítele. Slíbil mi, že se potom vrátí."
"Ale... páni... on nepoznal, že jsi stále těhotná?"
"Nemohl to poznat. Schovávala jsem to kouzly."
"Proč, proboha?" Lynn to nechápala... sama, kdyby byla těhotná a měla stálého přítele, by mu to s radostí řekla a těšila se z nového přírůstku společně s ním...
"Tehdy to byla strašná doba. Ty-víš-kdo stoupal a všude kolem nás umírali naši přátelé... Měl strach o svého přítele a já ho chápala! Musel to udělat a tohle byla jediná možnost. Přátele pro něj byli velice důležití. Chápej – já jsem ho nechala jít, já jsem ho pustila, ať jde pomoct příteli v nouzi. Myslela jsem si, že se za pár měsíců vrátí a jestli budeme mít štěstí, bude to ještě dříve, než by ses narodila a mohli bychom být rodina..."
"Chápu... Co se vlastně zvrtlo?"
"Voldemort za dva roky a něco zaútočil na Potterovy..."
"Až za dva roky? Ale, to už mi byly..."
"Ano, byly ti už skoro dva roky. A nevěděl o tobě nic. Nevídali jsme se. Ale zpátky k tomu, co se stalo. Voldemort se nějak dozvěděl, kde se Potterovi schovávají. Z toho, co jsem věděla, byli chráněni Fideliovým zaklínadlem a vypadá to, že je strážce tajemství prozradil..."
"Black?" zavrčela Lynn. Její sympatie k biologickému otci, které při matčině vyprávění nabyla, jako by úplně vyprchaly.
"Tady se můžeme pouze dohadovat. Ministerstvo řeklo, že strážcem byl Sirius. Ale to ví už jenom on. Potom akorát vím, že zabil tucet mudlů a jednoho ze svých, tak milovaných kamarádů..."
"Že by to ten člověk, kterého jsi mi popisovala prvně, dokázal?"
"Naverboval ho Ty-víš-kdo... ale může to být i všechno jinak... spíše ale ne..." Lynnina matka se zadívala do nebe. Slunce zapadalo a Lynnin mozek šrotoval na plné obrátky. Nějak jí ten první popis neseděl s těmi činy, co udělal potom...
"Voldemort za to může..." zašeptala a její matka se na ní podívala velice zvláštním pohledem.
"Ty-víš-kdo může za hodně věcí a ta naše mezi nimi vypadá, jako maličkost..."
"Ti Potterovi nepřežili, že? Ale Harry Potter, Lilyin syn, ano," podotkla Lynn a dívala se matce do uslzených pomněnkových očí.
"Ano. On přežil." Lynn se ztrácela v myšlenkách...
"Black byl v Nebelvíru..."
"Ano..."
"Víš, co mi Moudrý klobouk navrhoval, jako první variantu? Víš, jaká to byla kolej?" Matka se na ni podívala a se smutným úsměvem přikývla: "Nebelvír, Lynnie."
"Děkuju, mami."
"Máš právo vědět pravdu," usmála se její matka, "jdu dodělat tu večeři." Lynn ještě chvíli seděla pod stinnou pergolou a přemýšlela. Když šlo o lásku a přátele, choval se její otec úžasně. Trochu se v něm, v těchto okamžicích, viděla... ty myšlenky, které ji při matčině vyprávění vyskakovaly v mysli, by mohly vyskakovat i v mysli Siriuse Blacka... ale to, co z něj udělal Voldemort Lynn pouze utvrdilo, že ty vraždy, podivná chování a záhadná zmizení poslední doby má na svědomí právě Voldemort a Věštec to ututlává...

"Jo... no to víš, že se mi bude stýskat. Napíšu ti, dobře? Ještě uvidím, ale spíš na Vánoce přijedu... dobře. Ahoj, Jill." Zaklapla telefon a sešla dolů do předsíně, kde už čekal její velký školní kufr. Zašla do kuchyně, aby se rozloučila s mamkou a potom už nasedala do auta jejího otčíma a jela na nádraží King's Cross. Cesta nebyla moc dlouhá a za chvíli už stála za přepážkou u nádherné rudé lokomotivy. Klestila si cestu davem studentů a hledala svou nejlepší kamarádku, Cho Changovou. Když ji konečně našla, začala lokomotiva vyfukovat do davu oblaky páry. Rychle nastoupily a společně s dalšími kamarádkami z Havraspáru si našly kupé. Když se usadily a lokomotiva začala zvolna nabírat rychlost, už všechny seděly a bavily se. Lynn se však do rozhovoru moc nehrnula. Jen hleděla z okna na ubíhající krajinu a přemýšlela. Poslední dobou chtěla vidět toho Harryho z diskotéky... Nepřipouštěla si, že by ten Harry mohl být tím Harrym Potterem... prostě jí nedávalo smysl, co by dělal v mudlovském klubu... Z přemýšlení jí však vytrhla Cho: "Lynn? Lynn? Co ti je?" Lynn vzhédla. Cho se na ní ustaraně dívala. Měla trochu uplakané oči. Tak nějak se jí zdálo, že se taky moc nezapojovala do rozhovoru. Od té doby, co zemřel Cedric, brečí dost často.
"Ale nic. Co prázdniny? Stály aspoň trochu za to? Chci říct, odpočinula sis aspoň?" Cho se na ni smutně usmála a z černých očí se jí vykutálely slzy.
"Jo... odpočinula. Ach, Lynn! Já to asi nezvládnu! Pořád na něj musím myslet," dívala se na ni, jako by doufala, že ji probudí, že jí řekne, že to byl jen škaredý sen...
"Cho já... Voldemort si nevybírá. Bere každého... tak i tak." Nikdy nedokázala moc dobře utěšovat. Nikdo jí to nenaučil a zdálo se jí, že ona potřebovala před časem, když se dozvěděla kdo je její pravý otec, také soucit. Nikdo jí ho však moc nedal... Nikomu nedala moc šancí...
"Mohla bys, prosím, do chodbičky?" pošeptala Cho. Lynn se zvedla a kývla na ni. Potom řekly kamarádkám, že jdou na záchod a ztratily se za dveřmi kupé.
"Pojď. Nejlepší bude asi fakt ten záchod," řekla Cho a vydala se chodbičkou. Míjely spoustu kupé a většina děvčat se po Cho ohlížela. Některé soucitně klopily oči, některé se smutně pousmály a některé si na ni ukazovaly prstem. Ty poslední Lynn spřahovala nenávistnými pohledy. Alespoň takhle trošku pomohla. Otevřely dveře na záchod a Lynn za sebou zavřela. Potom se Cho pokusila o Objemovou kletbu ale nepodařilo se jí to. Ztrápeně si sedla na mísu záchodu, když Lynn zvětšila prostor místnosti.
"Nevím, co se to se mnou děje," šeptla plačtivě Cho a schovala obličej do dlaní. Lynn si k ní klekla a přátelsky jí objala. Otřásala se tlumenými vzlyky a snažila se uklidnit. Moc jí to ale nešlo a Lynn to chápala.
"Musíš být silná," řekla a pustila ji. Cho k ní vzhlédla a řekla: "Asi jsem se zbláznila. A pokud ne, tak se brzy zblázním." Lynn rozšířila oči.
"To nesmíš! Já... byl to osud a teď už s tím nic nenaděláme... musíš se přestat trápit."
"Byli jsme spolu tak dlouho a já teď..."
"Já vím, je to těžké..."
"Jenže k-kdyby šlo jenom o... o jeho smrt... t-tak bych byla ráda," opět se rozplakala.
"Stalo se ještě něco?"
"J-já nevím... asi jo..." Lynn na ni pohlédla.
"A co se ještě stalo?" zeptala se opatrně.
"Znáš Harryho Pottera?" zeptala se Cho štkavě.
"Kdo by ho neznal..." připustila Lynn a vzpomněla si na Harryho z diskotéky.
"Já myslím, jestli jsi s ním někdy mluvila a tak..."
"No... mluvila," připustila Lynn a vzpomněla si na ten okamžik na vánočním plese před rokem, kdy jí šlápl na nohu a omluvil se jí. To bylo všecko. Nechápala, proč si to pořád pamatuje a proč si na to vzpomněla zrovna v tento okamžik. Nikdy se nezajímala o hrdiny, kteří bravurně zvládají tak těžké úkoly... Samozřejmě, řekla si v duchu, určitě v sobě ti hrdinové něco mají, ale většinou to jsou vychloubaví hlupáci s... najednou však tok jejích myšlenek přerušila Cho.
"Asi jsem se... ach, Lynette... asi jsem se do něj zamilovala!" vyjekla plačtivě a kopla do jednoho kouzelnického přípravku na mytí záchodů. Ten spadl a rozlil se. Po třesoucí se podlaze se zářivě oranžová tekutina rychle roztekla. Lynn získávala čas na odpověď. Upřímně teď doufala, že TEN Harry není tamten Harry. Ale proč? Sama to nechápala... Zamyšleně hůlkou odsávala vylitý čistící přípravek a vracela ho zpět do nádoby.
"Víš to jistě? A... a odkdy asi..." zeptala se jí, když vracela tu oslnivě oranžovou kapalinu do flašky.
"Já nevím... možná jo, možná ne... chci říct... asi od toho druhého úkolu před rokem," znovu se rozvzlykala. "Nemůžu ho mít ráda! Vždyť C-cedrik... on... a já teďka... jsem husa! Blbá husa!" Slzy kapaly na teď už suchou podlahu a Lynn brouzdala svými myšlenkami. Zapeklitá situace, říkala si. Cho chodila s chlapcem, který byl vlastně Harryho soupeřem, ale v přímé bitvě obstál pouze Harry...
"Cho, měla by jsi tomu nechat prozatím volný průběh. Začni se s ním třeba více bavit a uvidíš, jak se věci mají. Hlavně, musíš být silná a já tu pro tebe budu." Cho k ní vzhlédla a poprvé za celou dobu se usmála.
"Budu silná tak, jako jsi ty. Všimla sis, že obě to nemáme moc lehké?"
"Všimla," usmála se na ni a vyšly do chodbičky.