3.Kapitola - Není to fér... všecko...

3. Kapitola. Na Siriuse dopadá tlak rodiny. Pobertové začínají s tresty a první hodina létání =)

Postavy: Joanne Leafsová, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Lily Evansová a další

Na Štědrý den ráno se u paty Joanniny postele objevilo pár balíčků. Vánoce vstoupily do dveří a klepaly tak tiše, jak to dokázal jen sníh, usazující se na okenním parapetu. Joanne se posadila a rozbalovala dárečky. Od Siriuse dostala krabici Bertíkových fazolek tisíckrát jinak a krabici čokoládových žabek, které se rozutíkaly po místnosti, pokud jste je rychle nesnědli, od Jamese dostala balíček, který se honosil názvem Taškář a obsahoval spoustu kouzelnických vynálezů pro zahnání nudy a Remus ji koupil deník v tvrdých černých deskách s věnováním, na kterým si dal viditelně záležet. Matka ji poslala plyšového medvěda s přáním, ať ji někdy napíše. Od Lily dostala parfém Čarokrásné čarodějky s popisem "bude se ti hodit až tě ti tví kamarádi začnou nahánět!" tomu se Joanne musela zasmát. Převlékla se a sešla dolů do společenské místnosti. Sirius už seděl v nejpohodlnějším křesle přímo u krbu a ujídal z velké krabice čokoládových žabek na podnožce.
"Veselé Vánoce!" popřála Joanne zvesela.
"Jo, jo, veselý..." řekl Sirius poněkud zatrpkle.
"Co se děje?"
"Ale... matka mi napsala dopis takzvaně k Vánocům," řekl Sirius s ještě větší zatrpklostí, vzal si další žabku a ukousl jí hlavu.
"Co ti napsala?" zeptala se vystrašeně Joanne.
"Nadávala mi, že jsem se nechal zařadit do Nebelvíru!" rozkřikl se Sirius. Joanne se zlekla.
"Napsala mi... napsala... no jen si to poslechni," křičel Sirius přes celou společenskou místnost, zvedl se z křesla a mával zmačkaným dopisem, "co jsem komu udělala, že je můj syn v Nebelvíru, proč mám zrovna já takového syna, proč si tak zabedněný, proč k tobě necítím takovou lásku, jako k tvému mladšímu bratrovi, proč se bavíš s těmi špinavými mudlovskými šmejdy a krvezrádci, nejsi pravým Blackem..."
Joanne na něj hleděla s bázní. To co jí četl z dopisu na ní dopadlo strašlivou tíhou. Sirius křičel tak naštvaně, až mu z očí vytryskly slzy. Snažil se je před Joanne skrýt, ale ani se nemusel snažit, Joanne sklopila oči a tím dala Siriusovi šanci. Otřel si je do rukávu hábitu a začal se neovladatelně třást.
"Siriusi," řekla konejšivým hlasem, "z toho si nic nedělej, říkal jsi přece, že je až příliš posedlá tou čistou krví.

" Postavila se před něj a shlížela na něj. V obličeji se jí zračil soucit s pochopením. Sirius k ní s uslzenýma očima vzhlédl.
"Nesnáším tu čarodějnici! Od té doby, co jsem se dostal do Nebelvíru, mi každý týden posílá výhružné dopisy! Stydí se za mě jako za syna! A víš co mě děsí ze všeho nejvíc? Že jsem její syn a nakonec budu jako ona! Stejně posedlý čistou krví, tak skutečný "Black" tak... tak zatraceně posedlý!" řekl Sirius a po tváři mu opět stékaly slzy. Byl tak nevinný. Joanne, i když věděla že k tomu nemá sebemenší právo, se nad tímto výjevem úplně rozplývala. Chvíli se na něj ještě dívala a pak řekla: "Ty nejsi jako ona. Ty nejsi jako Blackové. Ty jsi pravý žák Nebelvíru. Nezáleží na příjmení nebo na krvi. Záleží na tom, jaký jsi uvnitř. A... a ty jsi skvělý." Maličko se začervenala ale pohledem neuhnula. Hleděl na ni překvapením z toho co mu říká. Dávalo mu to energii. Chvíli na sebe mlčky zírali. Potom si Sirius rozhodným gestem utřel slzy a řekl: "Máš pravdu já nejsem jako zbytek rodiny a budu se snažit jim to co nejvíc dokázat."

Sníh padal za okny teplé a útulné místnosti a líně doléhal na parapety. Joanne se Siriusem seděli před krbem a povídali si. Za pár minut měli jít na štědrovečerní večeři ale nějak se jim z vyhřátých a měkkých křesel nechtělo. Nakonec se přece jen zvedli a zamířili do Velké síně. Vypadalo to že v celých Bradavicích zůstali jen učitelé a něco kolem 30 žáků, vesměs páté a sedmé ročníky. Najedli se, až málem praskli. Byla to velice neobvyklá večeře. Kolem stěn stálo 12 vánočních stromků, bohatě ozdobené živými vílami, papírovými ozdobami, sušeným ovocem a na špičce každého stromku se honosila velká zlatí kometa.
Na Silvestra se Joanne rozhodla udělat si srandu z Filche a se Siriusovou pomocí rozházeli po hradě bomby hnojůvky, které místnost, ve které byly vypuštěny, zaplní takovým smradem, že v ní nikdo nevydrží déle než půl minuty a gumové myši, které se nenechaly nalákat na pastičky se sýrem ale jen na pastičky s kuřecím masem a dokud nějakou takovou pastičku nenašly, pištěly a běhaly po chodbách. Filch netušil že tohle tropí právě kvůli masu. Mělo to ovšem jednu nevýhodu: protože bylo na hradě tak málo lidí a z toho pouze dva roztěkaní prvňáci, každý s jistotou věděl, kdo měl tu neplechu na svědomí. Jenže byly Vánoce a Brumbál podle Joannina názoru držel Filche na uzdě. Protože jim Filch nejednou naznačil, že jestli uslyší ještě jedno písknutí myši a nebo závan hnojůvky, pověsí Siriuse i Joanne za kotníky do sklepení na tak dlouho, až se jim kotníky úplně vykloubí.

Prázdniny skončily stejně náhle jako začaly a do Bradavic se vrátili studenti, kteří je strávili s rodinou. James s Remusem se vrátili v den konce prázdnin a hned chtěli vědět, jak se Joanne se Siriusem měli a ti zase chtěli vědět, jak se měli James s Remusem. Nad svými zážitky strávili při nejmenším hodinu, protože James s Remusem se nemohli nabažit historky, jak si Filch omotal spodní část obličeje (včetně nosu) šátkem a dlouhými kleštěmi se snažil sebrat ze země ve čtvrtém patře, při neustálém brblání portrétů na stěnách, jednu z Joanniných bomb hnojůvek.
"Paráda Joanne! Já věděl proč ti to koupit!" smál se zrovna James.
"Ještě že vám za to nedali školní trest. Já na Filchově místě bych vás minimálně pověsil za ty kotníky!" smál se Remus.

Protože se teď ale učili mnohem více než na začátku roku, bylo stále těžší vymýšlet nějaké nové lumpárny. Joanne, Sirius, James a Remus to ale zvládali hravěji než ostatní prvňáci. Nakonec si i přes všechno našli čas na hlouposti. Profesorka McGonagallová byla na ně dokonce jednoho dne tak naštvaná, že jim udělila školní trest. Když se James se Siriusem vrátili v devět hodin večer ze školního trestu, měli ruce úplně rozmočené a zkormouceně si stěžovali: "Nechala nás drhnout minimálně 50 let staré láhve od lektvarů!"
"V jedné láhvi, co jsem myl, plavalo cosi slizkého a vypadalo to jako ucho!"
"Ví že nesnáším lektvary! Jinak by nás to dělat nenechala!" stěžoval si James a prohlížel si zvarhánkovatělé prsty.
"Nemusím vám říkat, že jste neměli provokovat, že?" ozval se Remus a zvedl hlavu od domácího úkolu.
"Kdo provokoval? Vždyť jsme těm švábům nic hrozného neudělali!" bránil se Sirius.
"Jo jasně, jen jste jim pálili nohy jiskrami a pak jste dělali závody... ale možná jste to dokončili tím, že jste přes celou místnost řvali "do toho ty herko, předběhni tu poseru" tak hlasitě, že jsme neslyšeli, co profesorka říká," řekla Joanne a stěží potlačovala smích.
"Ale jdi Joanne, neříkej že tě nebavilo házet po škole hnojůvky," popichoval ji Sirius.
"Ale to bylo něco jiného," obhajovala se Joanne, "nikdy bych nedovolila, aby to došlo tak daleko, že bych dostala školní trest! A nikdy bych nic neudělala švábům!"
"O co ti jde? Vždyť ty jsi nemusela drhnout padesát let starou, smrdutou špínu," podivil se James.
"Ne, ale stěžujete si, jako by jste nechápali proč vám to profesorka uložila!" ohradila se rozhořčeně.
"Nechme toho..."

Jednoho dne se na nástěnce objevil leták. Všichni se tlačili u nástěnky a pokukovali přes hlavy spolužáků. Stálo na něm, že se první ročníky mají odpoledne po vyučování sejít na vstupním nádvoří a budou se učit létat na košťatech. Toto oznámení vyvolalo velikou vlnu vzrušení. Celý den prvňáci nemluvili o ničem jiném. Když se konečně ozval zvon, označující konec hodiny, vyběhli Joanne, Lily, Sirius, James a Remus z hradu společně se všemi prvňáky a postavili se na nádvoří. Za chvíli dorazila madam Flitchová a za sebou ve vzduchu a řetězy svázané vedla něco kolem třiceti košťat.
"Dobrý den třído," začala, "dnes jsme tu, aby jste se naučili nebo trochu zlepšili létání na košťatech. Tak, kdo z vás už na koštěti někdy seděl?" zeptala se a prohlížela si nastoupené žáky. Několik jich zvedlo ruku, včetně Jamese.
"Jamesi, ty jsi někdy letěl na koštěti?" zeptal se Sirius obdivně.
"No jasně," řekl ledabyle James a pokukoval po Lily, která to ovšem nebrala na vědomí.
"Dobře třído. Teď se rozestupte každý k jednomu koštěti, natáhněte k němu pravou ruku, pravou pane Pettigrewe! A na tři řekněte hop. Nezoufejte, pokud se to napoprvé nepovede, koště si vás musí, jak to říkáme my, očichat. Takže raz, dva, TŘI!"
Celým nádvořím projely výkřiky hop tak hlasitě, že z nedalekého smrku úlekem odletělo celé hejno ptáků. Jamese koště poslechlo na první slůvko. Držel ho v pravé ruce a pokukoval po ostatních. Nikomu jinému se to napoprvé nepovedlo.
"Páni!" vykřikla Joanne. Právě se stalo to, v co ani v nejmenším nedoufala. Podruhé řekla hop a koště se jí vzneslo ladným obloučkem do ruky.
"Paráda Joanne," řekl Sirius a obličej měl zkřivený soustředěním. Nakonec i jemu koště neochotně vlétlo do ruky. Remus se s tím ovšem lopotil více. Zase vypadal tak unaveně a ztrhaně. Po sedmém výkřiku hop se ovšem koště zvedlo a vplulo mu do ruky. Zářivě se usmál, když si všiml, že se na něj Joanne dívá.
"Tak a teď, když už máte všichni košťata v ruce," řekla madam Flitchová po 15 minutách výkřiků, "vám ukážu, jak správně na koštěti sedět a jak se pohybovat..."

"To bylo skvělý nemyslíte?" řekl James, pohodlně rozvalený v křesle ve společenské místnosti. Rozhlížel se panovačně, jako by čekal, že za ním přijde někdo s gratulacemi. Zbytek jeho kamarádů sedělo kolem stolu. Joanne četla Denního věštce, Remus jí přes rameno pokukoval do novin a Sirius se houpal na zadních nohách židle a točil v prstech s hůlkou. Byl pátek večer po jejich kurzu létání a James snad posté opakoval, jak ho madam Flitchová pochválila za jeho techniku. Nikoho, kromě Jamese, to očividně nebavilo, jenže James nedal ani na Siriusovy podrážděné pohledy, ani na to, že ho nikdo vlastně neposlouchá.
"A slyšeli jste, jak mi řekla, že dlouho neviděla nikoho, komu by koště vlétlo napoprvé do ruky?" napjatě se rozhlížel po kamarádech. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
"A víte co bylo nejlepší? Evansové se koště vzneslo až skoro poslední!" začal se pobaveně šklebit. Joanne k němu vzhlédla. Lily měla upřímně ráda a stejně, jako by se jí nelíbilo, kdyby někdo nadával Jamesovi, Siriusovi nebo Remusovi, tak se jí také nelíbilo, když James takhle mluvil o Lily. Když se jejich oči střetly, zvedla Joanne obočí. James se zatvářil, jako by nechápal co udělal, ale s vychloubáním přestal.

Za pár dní ovšem zjistili, že Jamesovo vychloubání bylo na místě. Nebelvír prohrál famfrpálový zápas proti Zmijozelu. Hráli tak blbě, že to dokonce přiznala i profesorka McGonagallová a s povzdechem dodala: "Už aby do týmu přišla nějaká mladá krev..."
To ovšem přispělo k tomu, že James dolézal za profesorkou a prosil a přemlouval ji, aby mohl v týmu hrát.
"První ročníky hrát famfrpál nemůžou!" usadila ho vždycky profesorka.
"Je to nefér," stěžoval si James jednoho dne, když společně šli z hodiny přeměňování, když ho asi posté profesorka utvrdila v tom, že hrát nebude a když ho ujistila, že jestli se ještě jednou zeptá, udělí mu další školní trest.
"Nechápu proč bych nemohl hrát, proč bychom nemohli udělat vyjímku vždyť..."
"Jamesi," skočil mu do řeči naštvaně Sirius, "mohl bys toho, prosím tě, nechat?"
James jen rezignovaně sklopil oči a už se o famfrpálu nezmínil.