2.Kapitola - Sen začíná ráno

2.Kapitolka. Joannin vztah k Siriusovi se začíná prohlubovat. Taky se dostavíme na první hodinu a Joanne dostane zvláštní podezření...

Postavy: Joanne Leafsová, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Lily Evansová...

Ráno, když se Joanne probudila, se cítila úplně čilá. Sedla si na postel a odkryla nebesa. Lily ještě spala a ostatní holky taky. Zvedla se tedy a rozhlédla se po Bradavických pozemcích. Večer, když všechno halila tma, šly vidět pouze obrysy. Ráno ovšem viděla každý strom ze Zapovězeného lesa, každého ptáčka, který přišel časně, jako ona, přivítat ráno. Odtrhla se od toho nádherného pohledu a podívala se na hodinky. Bylo 7 hodin. Ještě hodina ji zbývala do snídaně. Převlékla se a zpátky si lehla do postele. Z nočního stolku sebrala svou knihu o přeměňování a četla. Velice jí bavila kapitola o zvěromázích. Právě otáčela stránku o přeměně vlkodlaků, když vedle ní zadrnčel budík. Lily po něm hmátla a vypnula ho. Posadila se a mnula si oči.

"Dobrý ráno," řekla Joanne.
"Tobě taky, i když vidím, že u tebe bylo už před hodinou, a to minimálně?" rozesmála se Lily.
"Trefa," rozesmála se Joanne, "zato ty bys ještě hodinu klidně spala, co?"
"Pravda, pravda," pokusila se Lily o moudrý tón a zívla. Tím způsobila to, že Joanne smíchy spadla z postele.
"Měly bychom za chvíli jít na snídani," řekla Joanne když se zvedla a masírovala si bok. Na rtech ji stále pohrával úsměv. Právě když to dořekla, zazvonily budíky i třem dalším dívkám, které s Joanne a Lily sdílely ložnici.
"Dobré ráno, nevíte někdo, kolik je hodin?" řekla jedna z nich rozespale.
"Za 15 minut bude snídaně, měly bychom si pospíšit," řekla Joanne.
"Já jsem Anna Thomasová," představila se blonďatá dívka s dlouhým copem, která měla postel u Lily.
"Lily Evansová."
"Joanne Leafsová."
"Jamie Jiggerová, těší mě holky."
"Kate Greenová."
"Alice Newmanová."
"Paráda - známe se jmény," rozesmála se Joanne.
"No, na víc ani nemáme čas, za chvíli je snídaně," připomněla Lily, "měly bychom jít, Joanne.

"
"Jo, tak se mějte holky," řekla Joanne, s Lily děvčatům zamávaly a vyšly z ložnice.
"Ty Joanne, asi netušíš co učí ta McGonagallová, že?" ptala se Lily když šly dolů po točitém schodišti.
"Nevím... ale připadá mi dost drsná, nemyslíš?"
"No právě..."
"Joanne!" vykřikl chlapecký hlas ze společenské místnosti.
"Kluci, jak to, že ještě nejste na snídani?"
"Tady Remus na tebe chtěl mermomocí počkat," zatvářil se spiklenecky Sirius a oči mu jiskřily.
"To není pravda! Ty jsi přece říkal..." bránil se Remus a maličko zčervenal.
"Ehm," přerušila Joanne Remusovy vzteklé odpovědi, "jsem ráda, že jste na nás počkali. Díky, že jsi je tu zdržel Remusi." Usmála se na něj a na Siriuse s Jamesem hodila naoko naštvané pohledy. Lily se nedokázala ubránit úšklebku. Sirius se zatvářil zaraženě. James jen nechápavě a pobaveně kýval hlavou, opřel se o opěrátko jednoho křesla a zeptal se: "A ty jsi kdo, smím-li se zeptat?"
"Lily Evansová."
"Jo aha, promiň, Lily," omlouvala se honem Joanne, "tohle je Remus Lupin, James Potter a Sirius Black - mí nejlepší přátelé," řekla Joanne a usmála se na kluky.
"A tohle je Joanne Leafsová - naše nejlepší kamarádka," řekl Sirius. Joanne po něm hodila zářivým úsměvem a Sirius se přestal tvářit zaraženě.
"Neměli bychom jít na snídani?" připomněl Remus a všichni poplašeně nadskočili. Bylo už 8 hodin a primus jim včera večer naznačil, že pokud přijdou pozdě, profesorka McGonagallová se dozví o tom, co dělali na večeři. Rozběhli se tedy dolů do Velké síně. Trochu jim trvalo najít správné schody, ale nakonec se do síně dostali. Velké hodiny ukazovaly 10 minut po 8 hodině. Síň nebyla úplně plná, takže to znamenalo, že spousta lidí ještě ani nedorazila.
"Kdyby ten primus něco namítal, tak jsme nepřišli později než polovina Zmijozelu, podívej," řekla Joanne Siriusovi a ten se pobaveně uchechtl. Usadili se na svá místa a nasnídali se. Joanne si všimla, že do síně putovali žáci i 5 minut před koncem snídaně. Plané výhružky, pomyslela si a sama pro sebe se usmála.
"Tak, první ročník! Posuňte se, prosím, blíže! A vy ostatní, mažte na hodiny!" profesorka McGonagallová k nim přišla, v rukou držela papíry a nějakou krabičku a tvářila se nanejvýš přísně. Všichni z nebelvírského prvního ročníku se k ní přisunuli a dívali se na ni.
"Tady máte rozvrhy, rozeberte si je. A tady," otevřela krabičku, "jsou vaše nebelvírské odznaky. Připíchněte si je na prsa. Na levou stranu hrudě, Pottere!"
James, který se řehtal na celé kolo, si právě odznak přišpendloval do středu brýlí, takže mu zakrýval nos. Sirius doslova ležel na stole a otřásal se potlačovaným smíchem. Remus si zakrýval rukou obličej, jen uslzené oči upíral na profesorku, která si Jamese se Siriusem naštvaně prohlížela.

"Donesla se mi zpráva, že jste se právě vy dva včera na večeři nechovali zrovna slušně," usadila je profesorka. James se okamžitě přestal smát a snažil se sundat si odznak z brýlí. Sirius si skousl ret, nadzvedl překvapeně obočí a zpytavě na profesorku pohlédl. To akorát přičinilo k tomu, že se Remus s Joanne a Lily a ještě s polovinou spolužáků začali smát tak hlasitě, až musela profesorka zasáhnout. Ze své hůlky, kterou držela nad hlavou, vypustila červené jiskry. Všichni utichli. Joanne a kluci si ještě otíraly oči od slz.
"Tak, když jste se konečně uklidnili, vezměte si ty rozvrhy, odznaky si připevněte k levé části hrudi a odeberte se na hodinu! A žádné brblání!" nabručeně odešla.
"Jamesi, ty jsi pako," řekla Joanne a usmála se.
"Prostě jsem nemohl odolat," řekl na obhajobu James.
"Tak pojďte, máme kouzelné formule," připomněl Sirius.

Celkem vzato, říkala si Joanne když se něco kolem třetí hodiny usadili do křesel ve společenské místnosti, den proběhl v pohodě až na to, že kouzlit ještě nezačali, z něj měla Joanne dobrý pocit. Vytáhla z brašny svou knihu přeměňování a pokračovala tam, kde skončila ráno.

"Vlkodlaci, jakožto lidé napadeni jiným vlkodlakem, tudíž člověkem, se mění bolestivým způsobem. Postava se zvyšuje, natahujíc se a mohutní. Černé tvrdé chlupy derou se nad pokožku a nehty na rukou i nohou mění se v hrozivé drápy. Obličej, stejně jako celé tělo se natahuje v čenich vlčí, zuby se mění v pořadí takovémto: špičáky vlčí derou se ze špičáků lidských a přesahujíc přes dolní čelist tvoří chloubu každého vlka, avšak pravidlo zní: čím delší špičáky, tím delší a bolestivější proměna to býti. Stoličky prodlužují se a zvětšují objem svůj..."

To je strašné, pomyslela si Joanne. Další text sotva vnímala. James se Siriusem zase něco tropili. Vzhlédla od knihy právě včas, aby si její pomocí ubránila hlavu od kousavého házedla, které po ní hodil James.
"Promiň, Joanne!"
"Jasně, nic se nestalo," rozesmála se a hodila házedlo zpátky. James uskočil, natáhl pro házedlo ruku a uchopil ho přesně uprostřed.
"No teda Jamesi," řekl pochvalně Sirius, "z tebe by mohl být chytač."
Joanne se mezitím vrátila ke své knize:
"Úplněk, celý měsíc na obloze, pro vlkodlaky znamení bolestivého týdne, jenž plyne pomalu a krutě. Vlkodlaci mohou býti schopni normálního života přes úplňkový den, ovšem ne všichni dokáží přemýšlet plně a emoce své ovládat..."

Joanne si představila 7 leté dítě, které se bojí úplňku... pláče matce v náručí... mění se mu špičáky... kroutí se... bolestí?
Opět vzhlédla od knihy. Sirius právě zkoušel Jamesův postřeh. Házel po něm házedlo přes celou společenskou místnost a James ho pokaždé chytil, ať už se házedlo vzpouzelo sebevíc. Lily seděla u krbu a psala dopis. Na co mi vlastně Fire bude, pomyslela si, když nebudu psát matce. Neví přece, že v kouzelnickém světě poštu nedoručuje nerudný a na všechny naštvaný pošťák (jako bychom snad mohli za to, že je pošťákem) ale dopisy doručují sovy. Aspoň má němou duši na vyzpovídání, pomyslela si. Znovu se dala do čtení:

"Proměna ve vlkodlaka není proměnou chtěnou, tudíž ji zařazujeme do kategorie nucených proměn (str. 110). Postižený člověk se musí pravidelně při úplňku měniti ve vlka a nejde tomu zabrániti žádným známým způsobem. Bolest ovšem zmírňuje výluh z 8 druhů bylin (str. 115). Postižený, jak už jsme pravili, dokáže žíti takřka normálním způsobem, ovšem vlk v něm přebývá a v tichosti čeká na úplněk..."

"Co to čteš?" ozvalo se Joanne těsně za levým uchem.
"Svoji knížku," podívala se za hlasem a zjistila, že Remus ji pokukuje za ramenem po knize.
"Vlkodlaci? Ty... ty," rozšířily se mu oči, "ty si čteš o vlkodlacích?" Poulil je na ilustraci na stránce knihy.
"Co se děje Remusi?"
"Já jen... znám jednoho vlkodlaka."
"Koho?" polekala se Joanne.
"No... tátův kamarád... víš... ani ho, vlastně, moc neznám..." zamlouval to Remus.
"Je to strašné... chci říct... musí být strašná ta... ta proměna ve vlka..." sklopila oči.
"Jo, to teda musí," přitakal Remus a stále se díval na ilustraci v knize.

V tom kolem nich proletělo házedlo. Sirius po něm skočil, ale minul ho. James ho po chvíli chytil a zvolal na Joanne: "Joanne! Chytej!"
Joanne se otočila. Házedlo k ní letělo velkým obloukem. Chytila ho a zavolala na Jamese: "Teď ty!"
Hodila kousavé házedlo po Jamesovi a ten nemusel uhnout ani o píď: doletělo mu přesně do výše rukou a ocenil to potleskem. Joanne se uklonila tleskajícímu Jamesovi a Siriusovi, rozesmála se a sedla si zpět do křesla. Remus seděl na opěrátku a v ruce držel Joanninu knihu.
"Klidně ti ji půjčím, jestli tě to zajímá," nabídla mu Joanne.
"Ehm... ne díky. Já o tom dost vím... však víš, táta nám o tom svém kamarádovi vyprávěl."
"Dobře," řekla Joanne. Její podvědomí ji ale napovídalo že to není otcův kamarád, o kom Remus mluvil. Doufala jen, že se mýlí.
Další den se konečně naučili první kouzlo: Wingardium Leviosa, Joanne si zasloužila od profesorky McGonagallové 10 bodů pro Nebelvír, když ji správně odpověděla na otázku z přeměňování, zato Sirius s Jamesem si vysloužili další naštvané pohledy. Lily excelovala na hodině lektvarů a profesor Křiklan jí oznámil, že tak úžasný talent na lektvary se hledá těžko, a Remus si přece jenom od Joanne půjčil knihu o přeměňování.

Podzim se opatrně přehoupl v zimu a bylo to znát. Hrad měl sice tlusté zdi ale vítr si nedal pokoj a rachotil v brněních a zdálo se, že se nehodlá vzdát ani školníku Filchovi, který běhal z jednoho kouta hradu na druhý a utěsňoval okna starými hadry. Moc to nepomohlo a Filche to opravdu štvalo. Spousta žáků si z něj dělala legraci. Filch si akorát vždycky mlel pod vousy: "Natáhnu je na skřipec... pověsím je za kotníky do sklepení..."
Žáci se ale vždycky smáli ještě víc. Joanne trápila jistá skutečnost: Remus se každý měsíc na týden kdesi ztratil a objevoval se vždycky stejně vyčerpaný a nemocný, jako když ho Joanne viděla poprvé. Několikrát se ho ptala, proč pravidelně mizí. On ji vždy říkal, že jeho matka je nemocná a jezdí ji navštěvovat. I po tomto ujištění si o něj ovšem Joanne dělala starosti. Ukázalo se taky, že Joanne, James, Sirius i Remus jsou velice chytří. Vždy dokázali odpovědět na všechny otázky a kouzla jim šla hravě. Za pár týdnů se z nich stala jakoby uctívaná elita prvňáků z celých Bradavic. Několikrát za Jamesem přicházeli žáci z Mrzimoru, aby jim vysvětlil levitační kouzlo, několikrát se za Remusem stavili žáci z Havraspáru, aby jim vysvětlil jak proměnit slunéčko sedmitečné v blechu, několikrát se za Joanne a za Siriusem stavovali žáci z Nebelvíru aby jim vysvětlili smysl poučky a nebo pravidla. Někdy je to už i štvalo ale zaháněli to tím, že vlastně pomohou dobrým lidem. Vždycky se tomu pak smáli.

Listopad se proměnil v prosinec a ve Vánoční prázdniny. Žáci prvního ročníku se tehdy moc neučili, spíše si zapisovali, co budou potřebovat, aby se naučili další kouzla a nebo se prostě celou hodinu bavili.
Bylo odpoledne. Už zítra byly Vánoční prázdniny a žáci, kteří jeli domů, si balili věci - večer je měl vlak zavézt zpátky do Londýna. Joanne seděla v křesle nejblíže krbu a hleděla do plamenů. Všichni jedou domů na Vánoce... ale ona tu chce zůstat. Její domov byl tady, prostě to věděla. Tady byl taky její otec, a ona toužila zjistit o něm více. Jenže když James s Remusem oznámili, že Vánoce hodlají strávit doma, trochu ji zamrzelo, že tu zůstává... Lily jede také domů... to tu zůstane sama z celé Nebelvírské koleje? Právě když si vzpomněla, že Sirius se o Vánocích ani slůvkem nezmínil, uslyšela ze schodů k chlapeckým ložnicím kroky. Byl to Sirius. Rázoval si to po schodech, ruce v kapsách kalhot a díval se na Joanne zvláštním smutným pohledem.
"Joanne, ty nebalíš?" zeptal se překvapeně.
"Já na Vánoce zůstávám v Bradavicích, to nevíš? A proč se vlastně nebalíš ty?"
"Počkej," zarazil se Sirius a zamračil se, "ty nikam nejedeš?"
"Ne," zasmála se trochu Joanne.
"Počkej, ale vážně. Fakt tu zůstáváš?" zeptal se Sirius a v očích mu zářily hvězdičky.
"Fakt tu zůstávám." Teď už se nepokrytě usmívala.
"Paráda!" Sirius se nadšeně usmál a přisedl si k Joanne na opěrátko od křesla.
"Co budeme tedy dělat?" tak trochu koketně nadzvedl obočí. Bylo na něm vidět nadšení. Přímo z něj sršelo. Zřejmě se také celou dobu domníval, že tu zůstane úplně sám. Usmála se na něj. Nebude sama!

Když se ráno probudila a otevřela oči, zjistila že v ložnici není ani živáčka. Vzpomněla si, že ji včera Sirius řekl, ať je ráno v 8 hodin ve společenské místnosti, že se půjdou najíst a potom se projdou po školních pozemcích. Joanne se podívala na hodinky, ještě měla chvíli čas. Prohlédla si ložnici. Byla vyzdobena červenými girlandami. Nechápala, jak se to tam dostalo ale musela se usmát, jak to bylo krásné. Doma s matkou slavily Vánoce, ale nikdy je nijak zvlášť neprožívaly. Joanne měla trochu tušení, že právě na Vánoce zemřel její otec, ale nemohla si tím být jistá. Koukla na zamlžené okno. Přešla k němu, rukou z něj setřela sraženou páru a podívala se na její milované pozemky. Bylo úplně bílo. Přes noc sněžilo a napadal minimálně metr sněhu! Na procházku se Siriusem se najednou těšila ještě víc, tedy, pokud to ještě více šlo. Po pravdě - při každém pomyšlení na Siriuse zaznamenala někde kolem žaludku zvláštní třepotání, které ještě nikdy nezažila.

Převlékla se a sešla dolů do společenské místnosti. Seděly tam akorát tři dívky z pátého ročníku a dva kluci ze sedmého ročníku, všichni se hrbili nad učebnicemi a psali úkoly. V tom se u paty schodiště k chlapeckým ložnicím objevil Sirius. Usmál se na Joanne a řekl: "Tak co, půjdeme?"
"Jasně," přitakala Joanne a společně prošli portrétem Buclaté dámy. Ta za nimi zavolala: "Děti! Veselé Vánoce - škyt."
"Ona je opilá?" zasmála se Joanne když se Siriusem scházeli schodiště.
"No jasně," rozesmál se Sirius, "včera to trochu přehnala. Dostala od Osamělé pastýřky ze 4. patra soudek medoviny. Vypila ho úplně sama."
"Proboha," zatvářila se udiveně Joanne, "a ona ještě žije? Neříkal přece minule Tlustý mnich všem obrazům, ať si neberou od rytíře z 2.patra žádnou medovinu? Že je nějak podezřelá a tak? Pastýřka ji určitě vzala od rytíře, protože víš jak je trošku, řekněme... zvláštní," zamyslela se Joanne a Sirius se po jejím boku rozchechtal, "no a co Siriusi! Je zvláštní a moc hodná a všem chce vyhovět!" rozesmála se Joanne.
"Jasně, a proto tu medovinu dala Buclaté dámě," smál se pořád Sirius.
"No přece se minule pohádaly, protože jedna ovce sežrala Buclaté dámě volánek z šatů a dáma nazvala pastýřku nevychovaným vesnickým pacholkem..." Joanne přeskakoval hlas při té vzpomínce jak na sebe hulákaly z jednoho obrazu na druhý. Dusila se potlačovaným smíchem.
"Pomsta byla sladká," Sirius se teď smíchem nemohl odlepit od jednoho schodu a držel se zábradlí aby nespadl, "každopádně, všichni se poučili."

Celou cestu do Velké síně se ještě smáli a popichovali hádku mezi Pastýřkou a Buclatou dámou. Když se nasnídali, převlékli se do svetrů, kabátů, rukavic a čepic a vyšli na pozemky. Chvíli se koulovali, nebo se jen tak váleli ve sněhu. Sirius očaroval jednu sněhovou kouli tak, že Joanne pronásledovala a narážela jí do hlavy tak dlouho, dokud Joanne nehodila po Siriusovi jednu obzvlášť velkou kuličku. Sirius se zlekl, hůlku namířil směrem vzhůru, takže se kulička zvedla do vzduchu. Spadl do sněhu a jeho kulička, kterou tak popichoval Joanne, mu spadla přímo do obličeje. S širokým úsměvem na tváři se zvedl a pozoroval, jak se Joanne válí smíchy po zemi a jak nemůže popadnout dech. Když se trochu uklidnili, zašli se podívat k jezeru, které bylo celé zamrzlé. Akorát uprostřed bylo pár otvorů v ledu aby živočichové, co žili v jezeře, mohli dýchat. Joanne se zdálo, že viděla nějaké dlouhé a tlusté chapadlo, jak se na okamžik vynořilo nad ledovou hladinu vody. Rychle na to ale zapomněla. Chvíli se klouzali a padali na hladkém ledu. Zanedlouho tomu přišli na kloub a jezdili jako na bruslích. Když už byli úplně udýchaní navrhla Joanne: "Pojďme se podívat za tou Vrbou mlátičkou!" Sirius nadšeně přikývl, zvedl se z ledu a vyšli. V hlubokém sněhu se jim nešlo zrovna nejlépe a taky to zhoršoval fakt, že se sotva po pěti krocích svalil jeden z nich do sněhu rukou druhého, který potom pobaveně přihlížel, jak se ten první snaží dostat z pasti vysokého sněhu.

Vrba mlátička vypadala mile. Vlastně vypadala tak, jak obyčejná vrba v zimě vypadá. Byla pokryta jinovatkou a její větve splihle visely dolů.
"Proč se vlastně jmenuje mlátivá?" zeptala se Joanne
"Protože mlátí?" zeptal se místo odpovědi Sirius a zasmál se.
"To bych chtěla vidět," rozesmála se Joanne.
"Zkusíme," řekl Sirius, sehnul se a uplácal kuličku. Hodil ji po vrbě a v tom vrba ožila. Začala máchat svými větvemi, jakoby se snažila zasáhnou Siriuse za to, že ji probudil. Polekaně uskočili. Vrba však měla ještě krátké větve a nedosáhla na ně, seč se snažila, jak mohla.
"Páni," řekl Sirius a zamračeně se na vrbu mlátičku díval, "proč by někdo chtěl mít na zahrádce takový strom?"
"No nevím... třeba zmijozelští by to někdy určitě přivítali."
"Jo... pamatuješ se, jak McDean uřknul Turtlea?" při té vzpomínce se Sirius opět rozesmál.
"Jo pamatuji, jak mu pak začaly růst chlupy z nosu a obtočily se mu kolem nohou takže nemohl chodit," zavzpomínala Joanne.
Sirius si sedl do sněhu a díval se na vrbu mlátičku jak se na něj urputně snaží dosáhnout.
"Tu kletbu bych se rád naučil," řekl a lehl si.
Joanne si lehla k němu a dívala se na bezmračnou oblohu.
"A na co by ti byla? Já vím, je to celkem sranda, ale..."
"Jen tak, abych ji uměl. Kdyby mě někdo naštval... no však víš," naznačil hůlkou nějaký pohyb a nechal ruku klesnout dolů. Náhodou jí zavadil o Joanninu ruku. Joanniným břichem opět projel ten divný pocit, jako by jejím proletělo hejno ptáků. Podívala se na něj ale Sirius se díval na oblohu, po které se právě proháněl opuštěný mrak. Joanne se postavila: "Nepůjdeme už do hradu?"
"Jo, bude oběd a už mám trochu hlad," natáhl ruku k Joanne, aby mu pomohla se postavit. Chytila ji a Sirius se postavil. Stále ho držela i když Sirius řekl díky. Až po dvou nebo třech vteřinách jí došlo, co dělá a honem ho pustila. Sirius se na ni díval tím zvláštním pohledem, kterým se díval jen na ni. Sklopila hlavu a šla. Sirius šel vedle ní a po celou dobu chůze přes pozemky neřekli ani slovo. Až ve Vstupní síni to Sirius nevydržel: "Dneska ten oběd ale voní že?" Usmál se na ni a ukázal směrem k velké síni.
"Veselé Vánoce," řekla, když prošli velkými dveřmi do síně.