24.Kapitola - Geneologie kouzelnických rodů

A máme tu další kapitolu k povídce Sladké časy Bradavi. =)
Prvotně bych se chtěla moc omluvit, že se v téhle kategorii neobjevovaly aktualizace. Teď už je to zase na chvíli jinak =D

K Joanne se vracíme v okamžiku, kdy jí vše dochází. Vše, co mohla ztratit. Jenže ona svou neuvážeností o to málem přijde znovu, i když jí to nedojde. Mamce vyčte do očí to, co jí pálí celý život a jaká bude mamčina reakce? Prastará kniha Geneologie kouzelnických rodů, každoročně až do autorovy smrti kouzelně obnovována, a její jméno na straně 168...

Postavy: Joanne Leafsová, Lenna Leafsová, předem nespecifikovaní Smrtijedi, pes od sousedů, Fire, Whitey
Doba: Konec srpna před 4. ročníkem Jamese Pottera
Žánr: Drama, psychologický

Joanne vyběhla do schodů, v rukách svírala zmuchlaný dopis a tmavě modrou obálku z Ministerstva kouzel. V hlavě měla prázdno, jako by právě na jeden zátah vypila horký máslový ležák na oslavě vítězství Nebelvíru ve famfrpálu. Točil se s ní svět a když padla na postel, točil se celý pokoj. Něco ji píchalo do zad. Vtom si uvědomila, že si leží na hůlce. Nadzvedla se a hůlku zpod zad vytáhla. Společně s dopisem a obálkou ji položila na desku psacího stolu. Jako by společně s těmi věcmi odložila i ten divný pocit prázdnoty. Najednou se jí v hlavě začaly motat myšlenky typu: Kdyby kouzlila s nějakými těžšími kouzly, ne jen Lumos, které se učili v prváku nebo Pulírexo, které mají brát až v šestém ročníku, co by se stalo? Taky by dostala jenom varování, nebo by ji rovnou vyhodili? Kdyby ji vyhodili, co by dělala? Už nikdy by se nevrátila do Bradavic... nespala by v té teplé posteli s nebesy, nechodila by na hodiny... už nikdy by neviděla Remuse, Jamese, Siriuse a Lily! Zhluboka se nadechla. Kdyby ji vyhodili z Bradavic, asi by to nepřežila. Vždyť tam se cítí doma. Tam je šťastná a má tam své nejlepší a jediné přátele...

Bouchly dveře a dovnitř vešla mamka. Na tváři měla znepokojený a naštvaný výraz, ruce v bok.
"Tebe chtěli vyhodit z Bradavic? Protože jsi kouzlila? Copak nevíš, že mimo školu se kouzlit nesmí? Proboha, vždyť tohle vím i já!" vypálila na ni navztekaně a shlížela na svou dceru. Joanne pomalu sklopila oči a pohlédla matce do obličeje. Na rtech se jí objevil prozíravý úsměv.
"No jistě, ty víš všechno," zamručela a znovu se zadívala do stropu. Matka se zatvářila překvapeně.
"Jak to se mnou mluvíš?" vyštěkla. "Já žila několik let s kouzelníkem a teď mám doma čarodějku! Myslíš si, že jsem si nikdy nečetla tvé dopisy z Bradavic? Že mi Samuel nikdy neukazoval ty své?" Matka mluvila přerývaně.
"Jistě, táta tě zasvětil do všeho. Jen ty jsi mi neřekla nic o něm! Já se tím vším musela protloukat sama!" houkla navztekaně a posadila se na postel.

Matce spadla čelist. Joanne se zahleděla do koberce a radši by vrátila čas. Neměla tohle říkat... neměla si to dovolit.
"Kdyby ses mě zeptala, řekla bych ti všechno. Jenže já stejně nevím nic podstatného!" řekla zvýšeným hlasem mamka a kroutila hlavou.
"Jo, možná," slyšela Joanne říkat sama sebe, "ale aspoň jsi s ním mohla strávit nějaký čas, na rozdíl ode mě!" Zvedla se z postele, popadla hůlku a vyšla na chodbu. V pokoji nechala jen nechápavě se tvářící matku a svůj rozum. Pomalu sešla po schodech, napůl doufala, že ji mamka zavolá. Když se ale nic neozývalo, došla ke vchodovým dveřím, vzala za kliku a ocitla se venku.
Byla tma. Všude vládlo absolutní ticho a ani lísteček na dubu, který stál v zahradě, se nepohnul. Déšť už ustal, na cestě však byly kaluže vody a tráva čvachtala jako bažina. Opatrně prošla po chodníčku, strčila do branky a vyšla ven na ulici. Šla a šla, ani nevěděla kam. Když se ocitla na rozcestí, zamířila doleva k třešňové aleji a prostě šla. Hůlku měla zastrčenou v zadní kapse džínsů. Hleděla dopředu, někdy koutkem oka zavadila o tmavé strašidelné třešně rostoucí u cesty. Míjela stále méně a méně domů, které byly stále víc a více honosnější. Nakonec po nějakých deseti minutách chůze se ocitla na cestě uprostřed polí. Pohlédla doleva. Po opačné straně cesty kráčel velký chundelatý pes, který co chvíli utíkal sousedům naproti. Když byla malá, často a ráda si s ním hrávala. Pes ji však asi nezaznamenal, prošel kolem a kráčel si dál svou cestou domů. Joanne taky chtěla pokračovat dál, vtom však z nedalekého lesíka zaslechla šustění listí, křupání větviček a dva spěšné hlasy. Oba byly mužské a o něčem se naštvaně dohadovaly. Joanne nepostřehla, o čem to mluvili. Nějaký vnitřní hlásek jí řekl, že oba muži se blíží... Jedním rychlým pohybem popadla hůlku ze zadní kapsy a skočila ke kmenu jedné třešně. Muži vyšli z lesíka. Oba byli vysocí, do obličeje však neměla šanci vidět. Všimla si ale, že na hlavách měli kápě a byli oblečeni do kouzelnických hábitů... co v Sunbury pohledávali kouzelníci? Zamračila se a dál oba muže pozorovala.
"Já ti prostě říkám, že to není dobrý nápad! Pán to myslel jinak!" říkal právě jeden, ten vyšší, svému společníkovi.
"Ty jsi absolutní kretén! Proč si myslíš, že bych ti lhal?" ptal se druhý a zastavil se uprostřed stezky, která vedla k cestě.
"Protože jsi chorobný lhář, a pán to ví!" řekl rozezleně ten první muž. Z jeho hlasu Joanne poznala, že má nějakým zvláštním způsobem navrch.
"Jdi do háje!" vyštěkl druhý. Ozvalo se hlasité puf a muž zmizel. Joanne by vyjekla, pokud by se včas nevzpamatovala. Vždyť tohle je u kouzelníků běžné...
"Ty idiote! Pán tě zabije! A nebo já, na pánův příkaz!" štěkl do tmy ten první muž, ozvalo se další puf a Joanne byla zase sama. Hleděla do tmy na místo, kde právě stáli oba muži. Pán tě zabije? O jakém pánovi to mluvili? Že by nějaká sekta? Oni se zabíjejí? Joanne se trošku hystericky uchechtla, opustila svou skrýš za kmenem třešně, otočila se a šla cestou zpět domů. Celý jejich rozhovor jí přišel do poslední čárky absurdní. Co se to jen poslední dobou děje?

"Joanne, já z tebe zešílím! Jsi normální? V takové tmě, pozdě v noci, si vyjít na procházku, jako by se nechumelilo!" Když Joanne přišla domů, matka ji přivítala salvou nadávek a výtek. Joanne ale neposlouchala. Vyběhla do schodů, převlékla se, umyla a skočila do postele. Ještě dlouho však jen tak ležela pod pokrývkou, protahovala mezi prsty pramínky svých hnědých vlasů a přemýšlela. Přemýšlela o tom, jak by to s ní dopadlo, kdyby ji doopravdy vyhodili z Bradavic. Nechápala sama sebe, jak mohla zapomenout na tak všeobecně známý zákon o utajování a o zákazu čarování nezletilých kouzelníků a čarodějek? Dala tak naprosto hloupě a zbytečně v sázku veškeré štěstí, které v životě měla – své přátele a místo, kde se cítí doma... Je to celkem smutné, pomyslela si. Jako domov, jako nejbezpečnější místo na světě, bere školu, ne dům, ve kterém do svých 11 let žila a který má zapsaný jako trvalé bydliště.

Druhý den ráno se probudila dost pozdě. Slunce už dávno svítilo vysoko na obloze a po včerejším lijáku nebylo ani stopy. Nebylo pochyb, že začínal další krásný letní den. Protáhla si paže a na rtech jí pohrával spokojený úsměv. Vyspala se do růžova... Zkopala ze sebe přikrývku a posadila se na postel. Náhle jí oči přeskočily na psací stůl. Ležela na něm roztrhnutá, temně modrá obálka a papír popsaný úhledným a důležitě vyhlížejícím písmem. Srdce jí spadlo do červených kalhot od pyžama. Včera dostala varování... málem ji vyhodili z Bradavic. Postavila se na nohy, popadla župan a přehodila si ho přes ramena. Sešla dolů do přízemí a zastavila se až v kuchyni. Na parapetu u otevřeného okna tam stála Fire a pila vodu z misky, kterou jí tam pravděpodobně položila mamka. Vedle ní ležela mrtvá myš. Joanne na svou sovu pálenou hleděla a pak ji něco napadlo. Otevřela skříňku nad kredencí a vytáhla malé různobarevné kousky papíru na poznámky. Popadla propisku a dala se do psaní čtyř stejných oznámení:
"Včera mě málem vyhodili z Bradavic. Buďte 28. srpna v Děravém kotli! Joanne."
Všechny papírky zářivých barev složila na menší čtverečky a na každý napsala jméno jednoho svého kamaráda. Na chvilku se zastavila nad růžovým papírkem. Nepřipadalo jí zrovna moudré psát na něj jméno Siriuse, a tak náznak psacího es změnila v ozdobné el a růžový papírek poslala své nejlepší kamarádce Lily. Fire ji celou dobu prozřetelně sledovala a čechrala si křídla jakoby věděla, že ji za chvíli majitelka někam vyšle. Joanne pak všechny papírky shrnula do malého komínku a podala je své sově. Fire navztekaně houkla a popošla po parapetu, jako by chtěla Joanne připomenout, že si donesla snídani.
"Tu si můžeš sníst potom, Fire!" řekla netrpělivě, ale sově to nestačilo. Roztáhla křídla a dvakrát s nimi mávla.
"No dobře, dobře," nechala se oblomit Joanne a zastrčila si pramen vlasů za ucho, "zanes tohle Siriusovi, ten bydlí nejblíže. Pak si sněz tu myš a pokračuj, jasné?" Joanne s nadzvednutým obočím navrhla další možné východisko a sova vypadala, jako by chvíli přemýšlela, zda-li je v tom něco výhodného pro ni. Zřejmě se rozhodla, že nebude déle své paničce odporovat, jemně sevřela v zobáku nabízené lístky, v jednom pařátu pevně chytila mrtvou myš a druhou nožkou se odrazila do letního vzduchu. Zašustila křídly (Joanne tím vyrazila vlasy , které si před tím zastrčila za ucho tak, že měla své hnědé vlny před očima) a zmizela za dubem, který rostl na zahradě. Opřela se lokty o kredenc a zadívala se do zelených listů stromu jemně se chvějících v letním vánku. Vždycky, když takhle hleděla do prázdna, vzpomněla si na Jamesovu, Siriusovu, Peterovu a její snahu o naučení se umění zvěromágů... Vždycky ji napadlo, že by se chtěla měnit v nějakého ptáka. Mohla by třeba hlídat, jestli někdo nejde... Najednou si vzpomněla na toužebníček, který jí poslal Remus k narozeninám. Že by...
"Joanne? Musíme si promluvit," ozvalo se náhle zprava. Na prahu kuchyně stála mamka a tvářila se ustaraně. V ruce držela jakousi šíleně tlustou a starou knihu v kožené vazbě. Joanne by si myslela, že je to nějaká kniha kouzel, kdyby ji nedržela její mudlovská matka.
"Není o čem mluvit," odsekla Joanne a přešla do spíže pro kakaové lupínky a mléko.
"No to teda je o čem mluvit, Joanne!" nesouhlasila s ní rázně mamka a sedla si na židli. S hlasitým prásk pustila objemnou knihu na desku stolu a hleděla přísně na svou dceru. Joanne se otočila zpět ke kredenci, z poličky si vzala misku. Bez většího spěchu si do ní sypala cereální vločky. Když byla spokojena s jejich množstvím, otevřela mléko a polévala si snídani, zatímco otevírala šuplík a brala si lžičku. Když bylo vše připraveno, s teatrálním rozmáchnutím ruky popadla misku a přesunula ji na stůl naproti matky. Posadila se, lžičku položila vedle misky a ze zápěstí si sundala gumičku do vlasů. Svázala si vlasy vzadu na temeni a pustila se do snídaně. Mamka z ní nespustila oči; lokty měla položeny na desce stolu, prsty spleteny do sebe a před ní ležela ta tmavá kniha. Joanne na ni koutkem očí zahlížela, nedokázala však šíleně přezdobené písmo vzhůru nohama přečíst.
"Můžu mluvit?" zeptala se ironicky mamka a pohlédla na svou dceru, která do sebe s chutí ládovala své oblíbené vločky.
"Posluž si," povolila jí Joanne se stejným tónem v hlase (což byl nadlidský výkon, když vezmete v úvahu, že právě měla v puse napůl rozkousané kakaové cereálie.)
"Děkuji ti," zavrčela na ni matka a podobným gestem, jako Joanne přemístila svou misku na stůl, ona otevřela tu velkou knihu. Joanne žvýkala svou snídani a nedokázala z očí vypudit zvědavý pohled. Kniha byla tvořena nažloutlými pergamenovými listy a hned první strana vyvedla Joanne z omylu. Tohle nemohla být mudlovská kniha...
"Co to je?" zeptala se a máchla lžičkou směrem ke knize, ve které matka zuřivě listovala. Na jeden pergamen dopadla bílá kapička mléka a Joanne se uchechtla, když ji matka rukávem opatrně setřela.
"Tohle je dost stará kniha, Geneologie kouzelnických rodů, kterou po tvém dědovi zdědil tvůj otec-"
"Fuj," neodpustila si Joanne a vzpomněla si, jak o nějaké takové knize s odporem mluvil Sirius. Mamka si jí však nevšímala, dál listovala v knize a pokračovala:
"-a po něm samozřejmě já. Včera jsi mi vyčítala, že jsem ti o tvém otci nic neřekla. Tady si to můžeš přečíst černé na... žlutém. Všecko co vím já... Tak!" Mamka skončila na straně 168. Prstem poklepala na jeden z mnoha stejně přezdobených nadpisů a opatrně otočila knihu Joanniným směrem. Znovu položila lokty na stůl, spletla prsty a začala točit palci. Joanne hleděla na místo, o kterém matka mluvila a mimoděk se jí pootevřela ústa úžasem. Když se jí konečně podařilo rozluštit nadpis, spadla jí s hlasitým cinknutím lžička do misky.

Leafsovi  
Tento starodávný rod jest jedním z nejstarších obývající anglické břehy a známý jest svým prokletím generace šesté žen v rodu. Po dlouhá staletí neobjevila se v tomto rodu žádná krev znečištěna nekouzelnickými schopnosti, stejně tak jak se neobjevila krev poloviční či jinak znevážena.
Až do doby moderního kouzelnictví těšila se tato rodina čistokrevná pocty stejné, jakožto patřila rodům Mooreaunerovým, kdož byli mnohokrát manžely a manželkami Leafsových a pokračovali tak v nepošpiněné tradici neposkvrněné krve mudly. Známá jest taktéž svatba Venory Joliet Leafsové s Augustusem Abrendorfem Blackem z roku 1787, což navždy podepsalo a spojilo rody Leafsových a Blackových. Bohužel tyto dva rody již nesetkaly se v rodové linii, dcery staly se obě Salemovými. Možno slavnější jest a pro vás lépe zapamatovatelná jest svatba Gregora Maxwella Leafse s Dervenardou Malfoyovou, kteří se postavili k schválení zákonů o lovu mudlů.
Dalším z nespočetných svazků jest ten nejposlednější – svazek Severíny Greenwallové a Frederika Marcuse Mooreaunera, kdož zplodili Eleanoru Dervenardu Mooreaunerovou, která provdala se za Berenarda Frederika Leafse, kdož jako jediní zástupci rodu Leafsových zplodili posledního mužského potomka rodu Leafsových – Samuela Berenarda Leafse. Ten však k smrti dohnal svého děda. Poslední syn z rodu Leafsových, Samuel Berenard, nectí stará pravidla rodů.

Následoval výčet prazvláštních jmen, spojených tlustými čarami s manžely a manželkami a tenčími s dětmi. Rodokmen zabíral polovinu strany a autor knihy se odkazoval na zadní část, kde se prý měl nacházet rodokmen nezkrácený.

Joanne hleděla na jméno svého otce a na jména jako Malfoyovi a Blackovi... to je jako v nějakém příbuzenském vztahu se Siriusem? Nebo dokonce s Malfoyovými? Znovu si přečetla poslední řádku textu: Poslední syn z rodu Leafsových, Samuel Berenard, nectí stará pravidla rodů.
Nectí pravidla rodů... tím autor myslel svatbu s mudlou? Vždyť ta kniha je určitě starší...
"Tak, chceš vědět ještě něco?" zeptala se mamka když si všimla, že Joanne nečte. Pohlédla na svou mamku a sklaplo jí.
"Ptej se na cokoliv," řekla teď konejšivým hlasem mamka a naklonila hlavu na stranu. Joanne se dívala střídavě na ni a na jméno svého otce v staré knize.
"Taťka... hmm... taťka byl ze slavného čistokrevného rodu?" zeptala se nesměle. Mamka kývla:
"Ano, ale nikdy se s přesvědčeními svých rodičů neztotožňoval. To dokázal tím, že zaprvé nebyl ve Zmijozelu, ale v Nebelvíru, za druhé svou láskou ke kouzelným tvorům a za třetí svatbou se mnou a ne s nějakou svou příbuznou..."
"Vždyť to je hloupost brát si svou... sestřenici?!" vyjekla překvapeně Joanne a zahlížela do rodokmenu, kde Gustavuse Mooreaunera spojovala tlustá čára s dcerou sestry jeho matky, Tenerífou Mooreaunerovou.
"Víš, ono se tohle přestalo v rodu Leafsových praktikovat už před sto lety... i přesto se to požadovalo, ovšem jak dokázaly stále častější genetické vady na dětech..." Joanne na mamku vykulila oči. Říkala to s nenuceným klidem a samozřejmostí.
"Takže to prokletí žen... hmm, které se objevuje co 6 generací, vymizelo?" zeptala se poděšeně a hleděla na mamku, která trochu zbledla.
"Očividně," vypustila a znovu začala točit palci. Joanne se pokoušela o oční kontakt se svou mamkou, ta se však dívala na nástěnné hodiny nad lednicí.
"Očividně? Mami, já jsem šestou ženou?" vyslovila to, co věděla už před matčiným beznadějným pohledem.
"Ale vždyť... já nemám žádnou genetickou vadu!" rozesmála se Joanne a rozpřáhla ruce, aby si ji mohla mamka prohlédnout a aby to sama sobě dokázala. Bylo to absurdní.
"Já neříkám, že máš," zarazila ji vážně mamka, "ale před tvým narozením jsme se celkem báli... to víš, pověrčivost..." přiznala mamka a usmála se na ni. Joanne s úšklebkem znovu sklonila hlavu nad knihu.
"Ty asi nevíš, co přesně máme do činění s Blackovými a Malfoyovými, že?" zeptala se opatrně Joanne a hledala poslední zmínky o těchto příjmeních.
"S Malfoyovými byl tvůj děda bratranec přes koleno a Blackoví se u Leafsových neobjevili od roku..."
"1787," dokončila Joanne, když našla úryvek v textu, "aha."
"Ten tvůj kluk se jmenuje Black, že?" nadhodila mamka s úsměvem a Joanne na ni zděšeně pohlédla.
"Kluk? Je to můj kamarád, mami!" ohradila se stále poděšeně a v hlavě se jí objevil obraz Siriuse objímající se s Jamie na pohovce ve společenské místnosti Nebelvíru. Mamka se usmála.
"Líbil se mi. Byl zdvořilý... tohle bych od Blackových nečekala..." řekla jenom tak mimochodem mamka. Joanne se toho však chytila.
"Ty se s Blackovými znáš?" vypoulila na ni oči.
"Ne, ale tady vepředu je o nich popsáno několik stran..." řekla prozíravě a kývla hlavou směrem ke knize. Joanne se nepatrně zamračila a převalila těžkou desku a přes stovku pergamenů na začátek. Mamka měla pravdu. O Blackových bylo popsáno 13 stran a další 3 strany zaujímal rozsáhlý rodokmen. Autor se stejně jako u Leafsových odvolával na konec knihy, kde byl rozšířený rodokmen. Joanne proletěla textem a to co zachytila se jí ani v nejmenším nelíbilo. Zdálo se totiž, že Blackovi stáli za vším, co nějak poškodilo kouzelnické společenství; hony na mudly začínaje a projevování sympatií ke Zmijozelu konče.
"Zajímavé," utrousila a nemohla vyhnat z hlavy myšlenky, že je Sirius adoptovaný.
"Spíše smutné," prohlásila mamka a dívala se na předem nespecifikované místo na zdi.
"To taky," připustila Joanne a přetočila pergameny zpět na stranu 168, na zmínku o jejím jméně. Vždycky měla ke svému příjmení kladný vztah... byla to jediná věc, kterou měla po otci. (Pokud nepočítá staré fotky a nějaké peníze u Gringottových) Teď však nevěděla co si o svých předcích myslet. Otec byl zřejmě jediný normální...
"Chceš ještě něco, ohledně tvého otce, vědět?" zeptala se jí po chvilce mamka a znovu se na ni podívala. Blonďaté vlasy a modré oči hrály v kontrast dívce s hnědýma očima a stejně hnědými vlasy naproti. Neřekli byste, že jsou matka s dcerou...
"Jaký byl, když jsem se narodila?" zeptala se přiškrceným hlasem hnědovláska a pohlédla na svou matku.
"Senzační," odpověděla jasně mamka, Joanne to však nestačilo. Pochopila ale, že vypovědět to asi tak jednoduché nebude...
"Hrál famfrpál na postu brankáře, že?" vzpomněla si potom na to, co jí v prváku řekla profesorka McGonagallová a mamka pokývala hlavou.

Vtom do místnosti vletěl kalous pustovka a začal hlasitě houkat jako na poplach. Joanne úlekem nadskočila a málem rozlila rozmočené lupínky. Kalous se snesl na stůl a dohopsal k ní. Natáhl nohu, na které byl uvázán dopis a namočil zobák do její snídaně. Joanne spěšně odvázala dopis a pohlédla na adresu. Okamžitě jí bylo jasné, že to bude odpověď od Siriuse. Rychle roztrhla obálku a vytáhla kousek pergamenu, který byl popsán Siriusovým hustým písmem:

Ahoj Joanne,
prosím tě, co jsi dělala? Jak to, že tě málem vyloučili? Že jsi byla někde venku? Proč jsi mi sakra nenapsala? Já bych se přidal! Někde v noci se toulat a dělat nepřístojnosti proti kouzelnickým zákonům! Ty jsi tak neuvěřitelně sobecká! Že se nestydíš!
Příště, až budeš podnikat nějaká smrtelně nebezpečná dobrodružství, poděl se s nimi s kamarády, ať si taky užijou.
Sirius
P.S.: 28. srpna budu před Děravým kotlem. Co takhle někdy kolem oběda? Ty sračky co vaří náš domácí skřítek mě přivedou do hrobu... Asi si tam na ty poslední dny prázdnin zarezervuju pokoj. Máti je šílenec.

Joanne se rozesmála. Právě držela v rukou jasný důkaz, že Sirius musí být adoptovaný! Jakou jinou odpověď měla čekat? Samozřejmě, že Sirius zase perlil svými ironickými poznámkami a svým typickým humorem...
"Kdo píše?" zeptala se mamka, která si mezitím k sobě přitáhla Geneologii kouzelnických rodů a zavřela ji.
"Sirius," řekla a usmála se na mamku, "nemohla bych 28. srpna do Děravého kotle a už tam zůstat?" Mamka nadzvedla obočí.
"To je už pozítří..." poznamenala a Joanne nevinně pokývala hlavou.
"Ale budeš mi letos psát častěji!" řekla rádoby přísně mamka a usmála se.