Greene | 16. Kapitola - Rozhodnutí

Slíbená kapitolka k Náhoda je blbec s mým oblíbeným číslem 16!

Celá kapitola se bude točit kolem dvou rozhodnutí, které musela udělat Samantha Samuelsová. Neříct své dceři pravdu o jejím otci a odejít či neodejít na Vánoce na Grimmauldovo náměstí tak, jak jí nabídl Sirius Black... Sam se rozhodla a co ta rozhodnutí způsobí všem třem? Někdo bude zmatený, někdo ublížený a někdo se bude nenávidět...

Postavy: Samantha Samuelsová, Sirius Black, Tim
Doba: Den před vánočními prázdninami, 5. ročník Harryho Pottera

-xXx-

Seděla na gauči v obývacím pokoji. Byla tma, na stolku vedle ní jen matně osvětlovala stěny malá lampa. Nervózně se zavrtěla. Má to udělat, nebo ne?
"Sammy? Jsi tu?" ozvalo se z chodby a Sam se otočila tím směrem. Její manžel se vrátil z práce...
"Tady jsem."
"Dobrý večer. Dneska byl strašný den, v práci jsem se nezastavil. Co je na večeři?" Vysoký muž v tmavém obleku vstoupil do spoře osvětlené místnosti a políbil Sam na tvář. Začal si svlékat sako.
"Udělala jsem guláš... naber si, je na pultu..." řekla tiše Sam a do očí se mu nepodívala. Pořád se nemohla rozhodnout...
"Dobře, díky," poděkoval nezaujatě a prohlížel si ji. Sam nevěděla co dělat.
"Poslední dobou se mi zdáš taková zvláštní," pověděl jí ustaraně a posadil se do křesla.
"Jak zvláštní?" zeptala se překvapeně Sam, ale opět na něj nepohlédla.
"Nešťastná," prohlásil a zamračil se na ni, "co tě trápí?"
"Nic, Time," řekla tiše Sam a odvrátila od něj hlavu.
"Něco určitě! Kdysi jsme si všechno říkali, ale teď jsi tichá a trápíš se, vidím to! Proč mi to nechceš říct?" zeptal se jí Tim nešťastně a zvedl se z křesla.
"Protože bys to nepochopil," přiznala Sam a sklopila hlavu.
"Ale za pokus to snad stojí, nemyslíš?"
"Potřebuji oddech... dovolenou, nebo co... Prostě alespoň dva týdny někde jinde, ne tady a pořád sama," prohlásila Sam a poprvé na něj pohlédla. Tvářil se nevysvětlitelně. Oči měl unavené a smutné a rty pevně u sebe.
"Dobře," hlesl a teď sklopil hlavu on, "kdy pojedeš?" Sam na něj vytřeštila oči. Myslela, že jí to bude vymlouvat a přesvědčovat ji... zpola v to doufala! Ale teď?
"Ještě dnes večer," šeptla Sam a zvedla se z gauče. Proplula kolem zaraženého Tima a vyběhla schody do ložnice. Zhroutila se na manželskou postel. Nevěděla má-li brečet a nebo být šťastná. Tim jí to v jednom pádě ulehčil a v druhém ztížil... Teď už alespoň ví, že Vánoce stráví na hlavním štábu Fénixova řádu. Tolik vzpomínek, které se jí při vyslovení těch dvou slov vybavily... Lily Evansová a James Potter, Marlene McKinnonová a Edgar Bones, Gideon Prewett a Benjy Fenwick... a hlavně Alice a Frank Longbottomovi... Kdyby tehdy zasáhla, smrtijedi by je nedostali... Alice měla zrovna ročního chlapečka stejně jako Lily a malá Lynnie ležela doma v postýlce s horečkou, když ji, Franka a Alice zavolali k povinnostem...Tohle nikdy nikomu neřekla... všichni to totiž  věděli... Možná se ale měla zmínit své dceři, že jí neříkala tak docela pravdu o své minulosti...
Zvedla se zkroušeně z postele a otevřela šatník. Vytáhla kufr a začala do něj skládat své nejdůležitější věci. Netrvalo jí to ani 5 minut. Pak si na něco vzpomněla. Vrátila se zpět do šatníku a na úplném spodku skříně našla malou truhlu. Otevřela ji. Uvnitř bylo pár fotek, výstřižků z časopisů a několik zápisníků společně s deníkem. Vysypala obsah truhly na podlahu. Vypadl z ní společně se vzpomínkami i malý klíč. Popadla ho do ruky a chvíli si ho zamyšleně prohlížela. Pak se zvedla a pomalým krokem přešla k nočnímu stolku u své poloviny postele. Klíček zastrčila do klíčové díry ve spodním šuplíku stolku a dvakrát otočila. Otevřela šuplík. Uvnitř bylo pár knih a dalších různých vzpomínek. Úplně nahoře však leželo to, co hledala. Kousek bukového dřeva a pero z hypogryfa... Opatrně hůlku zvedla a ještě zamyšleněji než předtím si ji prohlížela. Kouzel se vzdala, když poznala Tima. Kouzla jí toho tolik vzala... ale přitom jí toho tolik dala. Zastrčila si hůlku do zadní kapsy džínů, zavřela kufr a zvedla se. Posbírala vysypaný obsah truhly a poskládala je zpět na místo, až na svůj starý deník v pevných deskách. Byl ohmataný, listy byly pomačkané a zohýbané  a minimálně o polovinu zvětšily svůj objem, takže deník byl tlustší. Truhlu schovala do šatníku a deník přidala ke svým věcem v kufru.
Když sešla schody do přízemí, uviděla Tima, jak sedí na gauči s rukama zkříženýma. Zastavila se uprostřed pokoje a pohlédla na jeho záda. Vtom se Tim zvedl a vyšel schody do ložnice. Nevěnoval jí ani pohled. Sam se zhluboka nadechla a vyšla ven na předzahrádku. Strašně dlouho to už nedělala... Pohlédla na hvězdnou oblohu. Ta nejjasnější v souhvězdí Velkého psa... tam se musí dostat."Grimmauldovo náměstí 12... můj dům se před tebou ukáže..."
Snažila se celou svou myslí soustředit na Siriusův hlas a na ono náměstí, kde by měl stát jeho dům – hlavní štáb Fénixova řádu. Pak už jen ucítila zvláštní škubnutí u pupíku, šílené vzduchoprázdno a pak dopad. Překvapeně povytáhla obočí nad svým uměním. Vždyť se ani nezapotácela! Rozhlédla se kolem. Stála na temném opuštěném náměstí. Za ní chátral park a před ní stálo pár obyčejných měšťáckých baráků. Vykročila k nim. Očima si prohlížela cedulky u vstupních dveří. 10, 11, 13, 14... Ať se dívala jak se dívala, dům číslo dvanáct nenalézala. Ale proč by jí Sirius vyprávěl o domě, který neexistuje?! Přece tu někde Grimmauldovo náměstí 12 musí být! Je vůbec v Londýně? Vtom se jí rozšířily oči úlekem. Mezi domy 11 a 13 se začala rozevírat trhlina a v ní nafukovat další dům, jako by těm vedle z oka vypadl. U dveří měl značně oprýskaný štítek s číslem 12. Celá rozpačitá se vydala k tomuto "nabytému" domu. Na dveřích viselo klepadlo, ale tomu se chtěla raději vyhnout. Vedle dveří pod štítkem uviděla zvonek. Jednou krátce zazvonila. Náhle se kdosi rozječel. Byl to tak šílený jek, že pochybovačně nahlédla do vedlejšího okna, kde nějaká rodina sledovala televizní pořad. Vypadali, jako že se nic zvláštního nestalo. Najednou, stejně jako křik začal, tak ustal a dveře se otevřely. Uvnitř byla tma a na toho, který dveře otevřel, neviděla. Ten někdo ji však popadl za rukáv kabátu a vtáhl dovnitř. Neviděla si ani na prsty u rukou a z té neprostupné tmy se jí mimoděk rozšiřovaly oči.
"Psst... Kolikátého jsme se poprvé políbili?" vyštěkl ten kdosi a pevněji ji chytil za rameno. Podle hlasu poznala Siriuse.
"V březnu, ale přesné datum nevím..." šeptla a koulila oči směrem, odkud slyšela Siriuse. Povolení zesláblo.
"16. března. Bylo nám oběma šestnáct, proto si to pamatuju," podotkl a táhl ji chodbou doleva. Otevřel dveře a vstoupil do o trochu více osvětlené místnosti. Sam se rozhlédla. Podle polic s zaprášenými talíři poznala, že se jedná pravděpodobně o pár desítek let nepoužívanou kuchyň.
"Vítej, Sam," řekl tiše Sirius a chytil se jedné z židlí. Teď ve světle si ho Sam mohla prohlédnout. Nebyl oholený a oči měl unavené a podlité krví. Celkově vypadal, jako by ho vytáhli ze ždímačky. Sam upustila kufr na zem a přiskočila k němu. Položila mu ruku na záda a pohlédla mu do přivřených šedých očí.
"Vypadáš strašně," podotkla. Sirius se na ni pitomě usmál a objal ji.
"Já jsem tak strašně rád že tu jsi se mnou, Sammy!" zašeptal jí do ucha a pevně ji k sobě přivinul. Sam by se nebránila, kdyby z něj netáhl zvětralý alkohol...
"Proboha Siriusi, co jsi dělal?" vyjekla a snažila se od něj odtáhnout. Sirius ji odevzdaně pustil a posadil se na židli. Nic neřekl, jen ukázal prstem na kredenc. Sam k němu vykročila. V umyvadle leželo asi deset flašek jakéhosi neznámého alkoholu. Byly zaprášené a neměly už ani cedulky. Všechny byly prázdné.
"Co to je?" zeptala se poděšeně Sam a jednu flašku zvedla.
"Já ti ani nevím, Sammy. Našel jsem to v matčině starém pokoji," prohlásil Sirius a podepřel si hlavu rukou. Sam se na něj podívala  vyděšeně a naštvaně zároveň.
"Co tě napadlo pít cosi z matčina pokoje?" vyjekla a hodila flašku zpátky do dřezu. 
"Promiň, matko. Už nikdy nebudu stříhat rodinné sově pera..." zahuhlal nepřítomně Sirius a hlava mu klesla na ruku na stole. Sam spadla čelist. Zakroutila hlavou a chvíli se na spícího Siriuse dívala. Potichu k němu došla a prohlédla si ho pořádněji, jestli žije. Nebylo o tom pochyb, když hlasitě zachrápal a prosebně zamumlal:
"Já chci aby se mi znovu zdál ten sen s mojí Sammy..."  Sam se zatvářila bezmocně. Co má dělat? Vypadá to, že Sirius tu byl sám pěknou řádku dní... těsně před jejím příchodem tu byl taky sám a tohle místo znají jen členové řádu, takže se nemusí bát... Pohladila Siriuse po nečesaných polodlouhých vlasech.
"Pán měl dneska těžký den. Musel vypít všechny láhve staré dobré whisky a to dá práci," zakrákal kdosi ze dveří a Sam poplašeně nadskočila. Na prahu stál starý seschlý domácí skřítek s dlouhým zobákovitým nosem a posměšně ukazoval na spícího Siriuse. Sam se na něj zamračila.
"Jdi někam jinam a ty urážky si nech pro sebe!" vyštěkla na něj pobouřeně Sam. Skřítek se však ani nepohnul a pořád si pod vousy cosi mumlal.
"Slyšel jsi? Běž uklízet někde jinde!" vyštěkla znovu. Vtom se skřítek otočil a s mumláním kdesi odešel. Nezdálo se však, že by Sam nějak poslouchal... Sam se za skřítkem neohlížela, zakroutila hlavou a vytáhla z kapsy hůlku. Mávla s ní a vedle vyhaslého krbu se objevila pohodlná postel. Teď namířila hůlku na Siriuse a jednoduchým kouzlem ho přesunula na kouzelnou postel. Přikryla ho dekou a když se znovu ujistila že žije, přesunula se ke kredenci. Hůlkou namířila na láhve, které Sirius úspěšně vyprázdnil a vtom okamžiku zmizely. Za okamžik už v krbu plápolal oheň a na sporáku stály hrnce s nudlovou polévkou a kuřetem na smetaně. Nikdy nepřišla na kloub kouzlům na vaření a tak jí to trvalo déle, než by to trvalo normální čarodějce, výsledek se jí ale zdál přijatelnější. Sirius získal dvě hodiny na osvěžující spánek a ona měla dost času na přemýšlení. Mezitím jí také došlo to, že její dcera netuší o tom, že právě teď je v jedné místnosti s jejím otcem a vůbec to, že je v hlavním štábu Fénixova řádu. Nešťastně se posadila na židli a promnula si oči. Ona má právo to vědět, jenže jak jí to měla říct?
"Sammy?" ozvalo se ze Siriusovy části kuchyně chraptivě a Sam se k němu otočila. Sirius seděla na posteli. Vypadal o trochu lépe. Oči už neměl tak podlité krví a nebyly tak zničené únavou. Taky se zdálo, že z mozku opadlo alkoholové opojení.
"Siriusi."
"Ty jsi tady?" zeptal se jí tiše a zvedl se z postele.
"Ano."
"Měla jsi dát vědět," usmál se na ni Sirius, "aspoň bych se osprchoval a nevypil tolik whisky."
"To je v pořádku," opětovala úsměv Sam a zvedla se ze židle. Sirius k ní vykročil a popadl ji do náruče. Sam se nechala obejmout.
"Co to tu voní?" zahuhlal Sirius do jejích vlasů. Sam se od něj odtáhla a ukázala na hrnce.
"Večeře," prohlásila slavnostně a v koutcích jí zaškubalo. Sirius přešel ke sporáku a odkryl jednu z pokliček. Nad obsahem hrnce se usmál.
"Kuře na smetaně? Sammy... to jsi přece nemusela..." řekl tiše Sirius a nervózně si prohrábl vlasy.
"Já chtěla, Siriusi. Kdy naposledy jsi jedl normální večeři?" zeptala se ho a prohlédla si jeho pohublé tělo od hlavy k patě. Sirius se usmál.
"Ani si nepamatuju. Nevím, jak ti poděkovat, Sammy," zrozpačitěl a sklopil hlavu.
"Nemusíš děkovat," prohlásila pevným hlasem Sam a vypnula plyn pod hrnci, "máš tu někde hluboké talíře?" Rozhlížela se po poličkách se zaprášenými talíři. Sirius k ní přišel a otevřel skříňku přímo nad ní. V ní bylo asi tucet talířů všech hlavních druhů a stejný počet skleniček a hrníčků. Všechny zářily čistotou a bily se s zašedlou kuchyní. Vytáhla tedy jeden hluboký a jeden plytký talíř a postavila je na kredenc. Nabrala Siriusovi plný talíř polévky a postavila jej na stůl.
"Em... a příbory?" zeptala se s úsměvem Sam a Sirius otevřel šuplík pod skřínkou. Vytáhla tedy lžičku a položila ji k talíři.
"Ty jíst nebudeš?" zeptal se Sirius zaskočeně.
"Já už jedla," ujistila ho Sam, "pusť se do toho dokud je to teplé." Sirius se na ni ještě chvilku vděčně díval, potom však usedl za stůl a začal polévku s chutí hltat. Sam poslouchala, obrácena k němu zády, jak vidlička cinká o glazuru a jak Sirius hlasitě polyká. Míchala v hrnci omáčku a vedle kontrolovala ohřívající se knedlíky na páře. Dělalo jí dobře někomu takhle vařit. Doma vařívala v takovém stylu jen o prázdninách a to většinou bývala doma sama s Lynette, která vždy oceňovala její umění... nějak jí to chybělo přes ten školní rok a hlavně ji mrzel fakt, že Tim nikdy nijak nepochválil to, že mu uvařila výbornou večeři...
"To je... fenomenální, Sammy..." zahuhlal Sirius mezi sousty přes plná ústa a se lžičkou už v půli cesty. Sam se k němu otočila a usmála se na něj.
"Děkuji," hlesla tiše a sklonila hlavu k zemi.
"Vždycky jsi vařila skvěle, na to si pamatuju! Vaříš lépe než Molly a to je co říct hlavně při tom faktu, že Molly má tolik dětí a ty pouze Lynnie..." poznamenal jedním dechem Sirius snad aby nezahálel před dalším soustem. Sam však při zaslechnutí dceřina jména zpozorněla. Fakt, že Sirius již neusíná u stolu a tvoří složené věty jasně napovídá, že alkoholové opojení už vyprchalo a tak by snad mohla začít mluvit o tom jejich společném ožehavém tématu...Možná by však měla počkat po jídle...
"Siriusi," šeptla a posadila se vedle něj, "musíme si promluvit." Rozcuchaný muž, který byl do té doby plně zaměstnán svou polévkou zvedl oči a pohlédl na nešťastně se tvářící světlovlasou ženu vedle. Nadzvedl obočí.
"O čem si chceš promluvit?" zeptal se jí a položil lžíci do talíře s napůl dojedenou nudlovou polévkou.
"O naší dceři, Siriusi," zlomil se jí hlas při vyslovení slova "dcera." Sirius se přemýšlivě zamračil. Sam však na jeho rekce nečekala. Muselo to ven.
"To, že jsem tu za tebou uprostřed noci přišla, má s ní společné všechno, ale vlastně nic, pokud chápeš. Nevím... opravdu nevím, jestli je připravena se s tebou setkat. Nemyslím si, že by bylo dobré, aby sem zítra přišla a nemyslím si, že by tu měla strávit Vánoce."
"Mluvila jsi s ní o mě?" přerušil Sirius její proslov a položil lokty na desku stolu. Tvářil se ustaraně.
"Samozřejmě... ale jde o to, že jistá fakta o nás a o řádu jsem... pozměnila," přiznala Sam a zahleděla se do stolu.
"Jako například?"
"Třeba to, že jsem byla členkou řádu a nebo to, že vím o všem, co se tenkrát dělo. Ani neví, že jsem s tebou mluvila a nebo že jsem právě teď tady," hlesla Sam a začala si pohrávat s prstýnkem na ukazováčku.
"Řeklas jí o mě? Jaká justiční chyba se stala? Ví o smrti Jamese a Lily a o Fideliově zaklínadle? Ví o Pettigrewovi, o té slizké kryse a jeho podrazu? Zná Harryho?" ptal se Sirius přerývaným hlasem a úzkostlivě hleděl na Sam.
"Ví o tobě, Siriusi... Už od té doby, co jsi utekl z Azkabanu. O Jamesovi a Lily ví akorát to, že je zabil Vol... Ty-víš-kdo a že je zradil strážce Fideliova zaklínadla. O Pettigrewovi pravděpodobně nic netuší. Stejně tak já netuším, jestli ví o justiční chybě a právě to je ten problém. Nemluvila jsem s ní tři měsíce, protože jejich poštu hlídají a i tak bych jí to nemohla poslat po sově..." vypouštěla ze sebe Sam a oči zavrtávala do desky stolu. Najednou se nenáviděla. A stejně tak by se nenáviděla, kdyby byla v kůži své dcery. Určitě touží po tom dozvědět se veškerá fakta o svém otci a určitě se o to několikrát pokoušela... Přece ji chce jen ochránit před nebezpečím... Sirius z ní nespustil oči. Polévka chladla a chvíli bylo mezi nimi, dávnými milenci, ticho. Sirius netušil co na tohle všechno říct. Jeho drahá Sammy, ta, kterou už tolik let miluje neřekla jejich dceři celou pravdu. Teď, když si takřka odprosil po Brumbálovi návrat bývalé členky řádu a své dcery do hlavního štábu na Vánoce, mu připadalo veškeré snažení absolutně zbytečné. Vždyť jeho dcera si myslí o svém vlastním otci, že je smrtijedem, vrahem a psancem, který utíká před spravedlností!
"Ona si myslí, že já jsem byl strážcem tajemství?" zahuhlal Sirius a taky sklopil hlavu.
"Dlouho jsem s ní nemluvila... naposledy si to však myslela. Proto by tu radši neměla jezdit."

Uplynula hodina od jejich debaty. Sirius seděl, nohy měl na stole vedle prázdného talíře po kuřeti na smetaně a hleděl do stropu. Sam na druhém konci místnosti naopak pozorovala hořící polínka v krbu a co chvíli do nich zhypnotizovaně drcla pohrabáčem. Celou dobu, všech těch šedesát minut sekundu po sekundě bylo ticho, přerušované pouze cinkáním příboru, jak stříbro naráželo do keramiky talíře na Siriusově straně místnosti. Od té doby, co cinkání ustalo, přerušovalo ticho pouze praskání požďuchovaných polínek. Sam seděla na židli, tvář jí ozařovalo naoranžovělé světlo ohně, které jí přidávalo pár let a taky přidávalo smutku, který ji v té chvíli naplňoval, na ještě větší intenzitě. Byla na sebe naštvaná, že Lynette neřekla celou pravdu a že tím ublížila Siriusovi. Musela to však udělat a oba to budou muset pochopit.
Na druhé straně, naproti Sam, seděl Sirius pohodlně rozvalený na židli s nohama na stole stejně frajersky, jako tehdy ve škole. Žaludek měl plný, přesto v něm cítil zvláštní prázdnotu. Jeho vlastní a jediná dcera si o něm myslí, že je vrahem... To Voldemort... Voldemort může za tohle všecko... za to, že ztratil možnost být s Lynnie a vidět jak roste a dospívá. Podle toho co viděl na fotkách, vyrostla a už zdárně dospívá... On to všecko prospal...Sam však udělala to, co musela. Ochraňovala Lynnie před nebezpečím...