23. Kapitola - Den blbec v lepenkové krabici

A je tu další slibovaná kapitola, už dvacátá třetí, k povídce Sladké časy bradavic!

Jsme v městečku Sunbury nedaleko Londýna. Je deštivý večer... Co způsobí bouřka a "skleróza?" xD

Postavy: Joanne Leafsová, Lenna Leafsová
Doba: Srpen, dva týdny do konce prázdnin, před 4. ročníkem Jamese Pottera
Žánr: Psychologický, komedie, drama (jak sviň! xD)

Byl tmavý srpnový večer, něco kolem devíti hodin. Na tabule skla v oknech vytrvale bušil déšť a co chvíli se ozvala hromová rána a zablýsklo se. Joanne seděla v křesle, kolena měla přimáčknuté k břichu a hleděla na jakýsi mudlovský pořad v televizi. Mamka byla v práci v  sunburyjském úřadě a Joanne byla v celém strašidelně ztemnělém domě, který jí připadal zvláštně cizí, úplně sama. Kapky deště, při dopadu těžké, jako olověné kuličky dopadaly na okna a znovu se rozzářila obloha. Za pár sekund se ozvala další hromová rána až se celý dům zatřásl a televize blikla a pak se zhasla. Zablikaly i žárovky. Joanne vzhlédla. Najednou se ocitla v absolutní tmě, pouze zšedlé světlo zvenku chabě osvětlovalo koberec. Mladá dívka spustila ruce ze svých nohou a ty položila na podlahu. První co ji napadlo bylo slovo hůlka. Zvedla se tedy a v poloslepu došla ke schodišti za rohem. Tam byla však daleko větší tma. Joanne zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla. Zvedla nohu k prvnímu schodu, ale asi ji měla položit výš... Zavadila prsty o roh schodu a jak široká tak dlouhá se rozplácla na schodiště. Gravitace však fungovala dál a Joanne se svezla až pod schodiště. Hlasitě zaklela a posadila se na první schod. Promnula si chodidlo. V pravém palci silně pulzovala bolest, stejně jako na boku. Po půl minutě nepříjemný pocit, že má zlomený palec, umlkl a Joanne se chtěla zvednout. Opatrně rukama šátrala po stěně až nahmátla poličku, na které byl květináč. Nějak na něj však pozapomněla a v dobrém mínění se chytla podložní misky. Ucítila zvláštní chlad na konečcích prstů. Tak nepatřičný pocit... Zlekla se a rychle ruku přitáhla zpět k tělu. Přitom však prsty zavadila o misku a ta společně s květináčem i kapradinou spadla na koberec na schodišti. Zvlhlá hlína se rozsypala a Joanne ucítila na nohavici kalhot studené mokro. Rukou nahmátla ono místo na lýtku a když její nervová zakončení zaznamenala hrudky vlhké hlíny, zaklela ještě hlasitěji. Naštvaně se zvedla a vyklopýtala tak nějak do patra. Zbylou cestu chodbou hlasitě nadávala a snažila se nesetřepat ze sebe hlínu, aby neudělala bordel všude kolem. Když konečně vrazila do dveří svého pokoje, automaticky pěstí bouchla do vypínače. Samozřejmě se nic nestalo a Joanne zakývala hlavou. Došla k psacímu stolu u okna. Znovu se zablýsklo a celý pokoj se na sekundu rozzářil. Zarazila se v úleku a pak rychle popadla svou hůlku.
"Lumos!" šeptla a její hůlka se rozsvítila namodralým světlem. Napadlo ji, že by se měla podívat, jestli třeba nejsou vyhozené pojistky... Vyšla z pokoje a na cestu si svítila svou věrnou hůlkou. Najednou uslyšela zvláštní zvuk, jako by průvan. Vtom se otevřely dveře mamčina pokoje a práskly do stěny. Joanne přiběhla ke dveřím, že je zavře. Uvnitř pokoje však bylo otevřené okno. Bezmyšlenkovitě skočila do pokoje a zabouchla okenice k sobě. Otočila kličkou nahoru. Záclony vrátila zpět do původní pozice. Náhle si znovu uvědomila, že jednu nohavici má od kolena dolů pokrytou mokrou hlínou. Zanadávala si a popadla hůlku, která zářila na mamčině posteli. Prošla kolem postele, že se jako půjde podívat dolů na ty zatracené pojistky, když o něco zakopla. Už podruhé za 5 minut ležela na podlaze a naštvaně civěla do koberce. Tak tak, že stačila rukama zabrzdit pád. Jinak by tu ležela s rozplácnutým nosem a zlomenou hůlkou. Vyděšeně trhla hlavou doprava. Hůlka se zakutálela pod matčinu postel. Naštěstí byla celá. Joanne si oddychla a posadila se na postel. Automaticky šeptla:
"Accio!" Hůlka jí doplachtila přímo do ruky a ona s ní namířila na tu věc, která byla důvodem jejího druhého letu směrem dolů. Byla to jakási lepenková krabice. V Joanne se rozsvítilo zvědavé světýlko. Zvedla víko a pohlédla dovnitř. Hrklo v ní. V krabici ležely desítky fotek... na té vrchní byla zachycena její matka a... otec!
"Lumos maxima," šeptla a její hůlka se rozzářila na největší hodnotu. Položila ji na mamčinu postel a zlehka z ní sklouzla. Opatrně vzala jednu fotku a prohlédla si ji. Její rodiče... Otec mamku držel kolem pasu a mamka měla hlavu položenou na jeho rameni. Za nimi byl jakýsi velký vesnický dům. Nehýbali se, byla to mudlovská fotografie... Joanne se na chvíli zastavil dech a posvátně shlížela na ten obrázek. Proč jen nemohla svého otce poznat?
Seděla v matčině pokoji a prohlížela fotky už nějakou půl hodinu. Procházela fotografie z mládí jejích rodičů a měla na krajíčku. Na každé fotografii se oba tak usmívali a vypadali... spokojeně... snažila se vybavit si nějaké okamžiky z raného dětství, ale nešlo to.

Bouchly dveře. Joanne polekaně vzhlédla. Déšť bubnoval do oken stále tak vytrvale a co chvilku oblohu pročísl klikatý blesk. Zahřmění ho však následovalo se stále větším odstupem. Z přízemí náhle uslyšela jakýsi hluk a potom mamčin tichý hlas:
"Joanne! Ty už spíš?" Zřejmě se jen ptala sama sebe, než by volala svou dceru. Joanne však náhle začalo bušit srdce až kdesi v krku. Nemá co dělat v mamčině ložnici a už vůbec nemá právo prohlížet si její fotografie! Popadla všechny fotky a naházela je zpět do krabice. Dvě tam však nedala... Zakryla ji víkem a kopla ji pod postel právě v okamžiku, kdy mamka vešla do pootevřených dveří. Joanne chňapla po hůlce a přitom nervózně řekla:
"Nox. Mami, ty už jsi doma?" Mamka stála na prahu v mikině a pracovních kalhotách. Vlasy měla vlhké a konce nohavic jakbysmet. Joanne na ni nevinně pohlédla.
"Proč jsi tu potmě?" zeptala se mamka a rozhlížela se po pokoji, který z okna jen trošku osvětlovalo pouliční osvětlení.
"Asi vypadly pojistky," pokrčila Joanne rameny a vykročila, jako že jde pryč z pokoje. Mamka jí však zastoupila cestu.
"Co to povídáš, vždyť dole hraje televize..." řekla překvapeným hlasem a cvakla na vypínači. Pokoj se rozzářil žlutavým světlem z lustru a Joanne v nastálém světle zamrkala. Její oči si jen těžko zvykaly na tolik světla.
"Aha," hlesla a mrkala očima, "asi už jedou." Promnula si oči. Mamka na ni pohlédla, jako by o ni měla strach.
"Co se děje? Je ti dobře?" zeptala se své dcery a zakroutila hlavou. Joanne si nenápadně zastrčila hůlku do zadní kapsy a pohlédla na mamku.
"Ale nic," šeptla a aniž by uhnula pohledem, schovala si k hůlce i dvě fotky, které mamce ukradla z krabice.
"Hmm... myslíš, že bych mohla jít dolů?" zeptala se poněkud netrpělivě po chvilce, kdy její matka prozkoumávala každičký centimetr svého pokoje a hledala nesrovnalosti.
"Jistě... samozřejmě," přitakala nepřítomně a vešla do pokoje. Joanne naopak vyšla. Nešla však dolů, zamířila doleva do svého pokoje. Bouchla do vypínače a žárovka v lustru se samozřejmě rozzářila. Joanne zakroutila hlavou nad předchozími událostmi. Vytáhla z kapsy fotky, které si přivlastnila a pak najednou se ozval mamčin hlas z chodby:
"Mluvila jsem s Natálií McDownovou, prý by ti zajistila nějakou práci, jestli bys chtěla... do konce prázdnin zbývá jenom pár dní a ona potřebuje pomoc na zahradě. Nějaké peníze se vždycky hodí..." Joanne se rozbušilo srdce. Mamka nesmí vidět ty fotografie! Otevřela šuplík a dva obrázky do něj hodila. To už však mamka stála na prahu pokoje.
"Co to děláš?" zeptala se jí, když Joanne hlasitě práskla s šuplíkem a nervózně se otočila.
"N-nic," pokrčila rameny a sedla si na postel. Pak si uvědomila, že si sedla na hůlku, vyděšeně vyskočila a vytáhla ji z kapsy. Za matčina pozorování si uvědomila, že nohavici kalhot má celou mokrou a od hlíny.
"Pulírexo," řekla a namířila hůlku na kalhoty. Nohavice začala okamžitě schnout a hlína taky pomalu mizela.
"Aha, tak to ty jsi shodila ten květináč?" zeptala se mamka netrpělivě a sledovala, jak Joanne jako vysavačem jezdí špičkou hůlky po nohavici a sbírá hlínu.
"Hmm... já to pak uklidím" zabručela Joanne a dál se věnovala čištění svých kalhot.
"Tohle bys asi neměla dělat mimo školu, ne?" zeptala se mamka překvapeně. Joanne k ní vzhlédla. Úplně zapomněla, že mamka je vlastně mudla! Vždyť ona nesmí dělat kouzla před mudly a už vůbec ne mimo školu! Zvedla špičku hůlky a bezděčně pootevřela ústa.

Najednou se z přízemí ozval zvláštní hluk, který přehlušil i bubnování kapek. Obě dvě otočily hlavy směrem do chodby.
"Sakra!" Joanne se už poněkolikáté dnes večer prodralo mezi zuby neslušné slůvko. Zvedla se z postele a prosvištěla kolem mamky. Schody do přízemí brala po třech. Zabočila doleva a vpadla do kuchyně. Na stole tam stálo to, čeho se obávala. Sova. Velký tmavý výr, po jehož pírkách stékaly kapičky vody. První měla dojem, že je to Siriusova rodinná sova, důležitý pohled a tmavě modrá obálka v jeho zobáku ji však vyvedla z omylu. Ne, že by se snad bála sov, bála se toho dopisu. Vzhlédla k pootevřenému oknu, z kterého se sova dostala dovnitř a přivřela ho. Prošla kolem rozbité skleničky a talíře na dvě půlky, které byly nejspíše původci toho hluku a chytila dopis, který sova svírala v zobáku. Sova dopis pustila, houkla a poskočila na kuchyňskou linku. Silným zobákem znovu pootevřela okno, vyskočila z něj a zmizela ve tmě. Joanne shlížela na dopis a jako v mrákotách znovu přiskočila k oknu a přibouchla ho.
"Co se děje, Joanne?" zeptala se mamka která, už převlečená do domácího, sešla do kuchyně.
"Přišel mi dopis," šeptla nenuceně, ačkoliv jí to stálo nemalé nucení. V krku měla knedlík a v ústech zvláštně sucho. Otočila dopis a pod úhledně napsanou adresou,

Slečna
Joanne Leafsová
Ul. Johna Doctora 16
Sunbury
Londýn,

se skvěla pečeť se vznešenými znaky Ministerstva kouzel...
Joanne na nic nečekala a prolomila ji. Dopis byl napsán na střízlivém béžovém pergamenu:

"Vážená slečno Leafsová,
podle našich zpráv, jste ve Vašem bydlišti dnes kolem deváté hodiny a čtyřicáté sedmé minuty použila Čistící kouzlo a to za přítomnosti Vaší mudlovské matky.
To však není zdaleka všechno. Podle našich informací jste v devět hodin a třináct minut použila kouzlo Lumos a Nox a to dvakrát v rozmezí třiceti dvou minut, poté již zmíněné kouzlo Pulírexo, které výrazně převyšuje vaši kouzelnickou úroveň.

Jak je Vám jistě známo, nezletilí kouzelníci nesmí používat kouzla mimo školu, takže další takováto činnost z Vaší strany by mohla mít za následek Vaše vyloučení ze školy kouzel (Výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků z roku 1875, odstavec C).
Dále Vám chceme rovněž připomenout, že používání kouzel před nekouzelnickou společností je taktéž přísně zakázáno a představuje velice závažný přečin proti kouzelnickému zákonu oddílu 13 Zákona o utajování kouzelnického společenství, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků.
Věříme, že toto Vaše chování se již nebude opakovat, jinak bychom museli přistoupit k výše uvedenému postupu.
S přáním krásného zbytku prázdnin
Klementina Newelyová
Odbor nepatřičného užívání kouzel
Ministerstvo kouzel"

Joanne dočetla a náhle si uvědomovala celé své tělo. Slyšela, jak jí bije srdce, jak jí tepe krev a proudí žilami. Cítila zvláštní píchání v patě.
"Co píšou?" zeptala se znepokojeně mamka když viděla, že dcera dočetla.
"Málem mě vyhodili z Bradavic," šeptla a zatočila se jí hlava.