[Liberek ou Liberek]

Liberec, oh, Liberec...
 
Cry Of The Celts - Michael Flatleys Lord Of The Dance

Mistrovství světa 2009
21.02. - Liberec - CZE - HS 100 - večerní závod, jednotlivci
27.02. - Liberec - CZE - HS 134 - večerní závod, jednotlivci
28.02. - Liberec - CZE - HS 134 - večerní závod, týmy
+ 18., 19., 20., 21., 23., 24., 25., 26. 2. tréninky

Co vám to říká? Mě to teda říká hodně...

-_-

Měla jsem možnost jet tam... měla jsem možnost alespoň vidět oficiální trénink a doufat, že právě na ten se dostaví mí favoriti. Mohla jsem strávit sedm a třičtvrtě hodiny ve vlaku za 330 kč, abych viděla hodinu a půl tréninku za vstupné 200 kč... nebo se mohl opakovat minulý scénář jen s malou drobností - mohla jsem vidět závod... vstupné 1500 nebo 1250... mohla...

Tak jsem zase jednou procitla do kruté reality. Učitelka se mohla tvářit přátelsky, usmívat se na mě a já mohla mít naivní pocit, že mi třeba na to vysvědčení dá dvojku, i když jsem na hraně mezi trojkou a dvojkou. Jenže aktivátorka zřejmě zavelela "Ne!" Dneska oznámila, že na pololetí dává těm, kteří mají známky na rozhraní, dává známku horší, aby jim mohla (snad) přilepšit na konci roku či co. Z toho jednoduchou logikou vyplývá, že mi dá trojku a ne vymodlenou a vyšprtanou (ale nenechanou se předvést) dvoječku...

Stejně, jako zavelela aktivátorka - češtinářka, tak zavelel taťka: "Ne!"

Tři krásné dny jsem si myslela, že život je skvělý. Že svět je přece jenom spravedlivý. Kecy.

-_-

Bystrým (to znamená všem) určitě došlo o čem mluvím. Styl psaní slovesa -moci- v prvním odstavci vám napověděl.
Mohla jsem, ale nemůžu.
Mohla bych, kdybych dostala dvojku?
Dobrá otázka... zřejmě ne.

"Proč?"
"Probuď se, cesta přes celou republiku, tisíc a půl jen za vstupenku na jeden den! Jeden!"
"Ale můžeme jet přece jenom na trénink..."
"Myslíš si, že máme na vyhazování? Můžeš se na to podívat doma v pohodě v televizi!"
"Ale to je mistrovství světa. A je to u nás. To se už nemusí opakovat, tati..."
"..."

Nevím, co cítím... tak nějak jsem tušila, že mi taťka dává plané naděje jen aby mě potěšil. Možná jsem věděla, že nakonec nikam nepojedem. Stejně, jako to bylo s koncertem Vypsaný fixy nebo Horkýže slíže. Jo, věděla jsem to, ale plnila jsem se falešnými sliby a nadějí, že snad...!

Jedno na tomhle všem dobré přece jenom bylo... ty tři dny jsem měla skvělou náladu. Toť vše...
vaše Greene

P.S.: Do Liberce jsem chtěla jet kvůli skokům na lyžích...