Greene | 22. Kapitola - První opravdové zamilování

Tetrušce jsem slíbila kapitolku, tak tu ju má =DD

Začátek letních prázdnin. Joanne je doma a slaví své narozeniny... Jaké dárečky od kluků dostane? V téhle kapitole jí také něco dojde... a bude to mít vliv na její osobu ještě hodně dlouhou dobu... co to bude? =D Enjoy!

Postavy: Joanne Leafsová (flashbacky - paní Seenová, Lenna Leafsová)
Doba: Prázdniny před 4. ročníkem studia Jamese Pottera
Žánr: Psychologický, romantika

- -

"Celistvost jednotlivých plátků okvětních lístku je dána magickou schopností úponice vysát z okolních rostlin základní stavební jednotku jejich listů a přenést ji do sebe. Tmavočervená barva úponice je dána velkým podílem železa..."

Joanne seděla u stolu v kuchyni. Slunce svítilo přes okno a hřálo ji na záda. Ačkoliv to znělo divně, užívala si ty okamžiky. Psala domácí úkol a říkala si, jak je to fajn! Uchechtla se nad svými myšlenkami, popadla brk, otřela z něj přebytečný inkoust a na pergamen naškrábala: velký podíl železa = tmavočervená barva. Znovu se naklonila nad objemnou učebnici do bylinek a pokračovala ve čtení textu.

"Úponice jedovatá je velice zákeřná, vychytralá a dokáže člověka i zabít, pokud se k ní nechováme uctivě, nezaléváme ji pravidelně a nehnojíme dračím trusem."

Znovu se uchechtla. Netušila, co jí přišlo tak směšné. Každopádně vytáhla brk z úst, namočila ho do kalamáře a zapsala: dokáže zabít pokud se o ni nestaráme.
Profesorka Prýtová je tedy odvážná, pomyslela si, pokud strčí úponici vedle Petera je jisté, že se z té ubohé květeny stane vrah! Natáhla paže nad hlavu a se smíchem si protáhla záda. Tohle musí zapsat! Zrovna nahoře v pokoji na stole měla přichystáno pět pergamenů. Rozepsané děkovné dopisy Jamesovi, Siriusovi, Remusovi, Lily a Peterovi za dárky k narozeninám. Právě ji napadlo, že dneska má na ni asi nepříznivý vliv Saturn, nebo co, jelikož i u dárků se chechtala jako pominutá. (Tehdy psala úkol z astronomie.) Svou zvláštní náladu moc nechápala... vždyť od začátku prázdnin cítila takovou neutuchající prázdnotu v srdci... něco jako když vás podvede přítel. Jenže ji přece nikdo nepodvedl, tak proč si to tak bere? Vždyť Sirius ani Jamie netušili o tom, co si myslela, že cítila... Ano, myslela. Teď už si svými city nebyla vůbec jistá.
Musela ale uznat, že kluci mají při vymýšlení dárků opravdu velice bujnou fantazii. Nevěděla ale, jestli je to na obtíž jí nebo jim. James jí například poslal po rodinné sově krabici perníkových košťátek plněných višňovým likérem bez alkoholu, která musíte nejdříve chytit, pokud je chcete sníst. Jedno koště takhle odletělo z otevřeného okna Joannina pokoje a kroužilo kolem staré sousedky paní Seenové, která právě kopala do ztvrdlé a suché půdy snažíc se vykopat rané brambory na polívku. Joanne nepřišlo ani trochu divné, že stará sousedka se akorát netrpělivě ohnala rýčem a pak pokračovala v marné práci. Když si Joanne pro znavené košťátko, které přistálo na venkovním plastovém nábytku sousedky přišla, akorát na ni stará paní zavrčela, ať si lépe hlídá své věci, pokud o ně nechce přijít.
To s dárkem od Siriuse měla daleko větší práci. Sirius jí totiž po své sovičce Whitey poslal velice objemnou knihu Jak zvěromágem býti v 10 bodech. Joanne na to jen chvíli němě čuměla. Nikde nenašla žádný lísteček s vysvětlením a tak si říkala, že možná Sirius našel klíč k problému, který nastal u jejich učení se umění zvěromagie. Když však tu obří knihu rozevřela, vyskočil jí před obličej maňásek Merlina a začal křičet: "Čtrnáct let ti jéé, čtrnáct let ti jéé!" Joanne se pokusila v úleku knihu zaklapnout, Merlin se však očividně nedal odbýt. Začal křičet ještě hlasitěji a za každou větou, která ohlašovala Joannin věk, začal zařazovat vtipné (někdy trošku sprosté) rýmovačky. Joanne se nemohla přestat smát. Došlo to až k tomu, že stará paní sousedka zazvonila na zvonek u hlavních dveří. Joannina matka šla otevřít a byla nucena vyslechnout si kanonádu nadávek. Když sousedka odešla, už byla kniha zavřená a Merlin naštěstí nevřískal. Matka však vřískat začala. Joanne s maskovaným úsměvem, který se spíše podobal bolesti z křečí vyslechla, že má šílené přátele a že jestli okamžitě nepřestane dělat potíže, že jí zakáže posílat dopisy. Joanne jednou mlčky kývla, matce to očividně stačilo a odešla. Joanne se opět začala smát, v žaludku však cítila zvláštní pocit. Jako by jí tam spadl balvan... vždyť Sirius se líbal s Jamie...
Od Remuse dostala poněkud střízlivější dárek. Rodinný sýček jí donesl krabičku zabalenou v červeném balícím papíru. Uvnitř byla černá skleněná koule se stojánkem, která se zvláštně třpytila. K ní byl přidán papírek:
"Tohle je takzvaný "toužebníček," nevím proč tomu dali takhle šílený název, každopádně je to fajn věc. Když ji sevřeš v dlaních, měl by zesvětlat do šeda a uvnitř by se mělo ukázat to, co si přeješ. Nevím jestli funguje, mě se tam ukazuje nějaký pták..." Joanne se zatvářila zvědavě a překvapeně. Milovala takové drobnosti a Remus to moc dobře věděl. Popadla tu malou kouli do rukou. Uvnitř se objevily jakoby bublinky vzduchu. Zvětšovaly se, až celá koule zšedla. Bublinky v ní začaly vřít a rychle vyskakovaly k okraji, neměly však kde utéct. Po chvilce se bublinky uvězněné uprostřed začaly formovat do jakéhosi obrysu. Uvnitř nich ze objevil jakýsi černý plyn. Obarvovaly se a byly stále tmavší a tmavší, až byly úplně černé, tak, jako byla koule na začátku. Přitulily se k sobě a Joanne konečně rozpoznala obraz – byl to velký pes, nebo možná vlk. Zlekla se. Rychle položila toužebníček na desku psacího stolu a s nevěřícnou úctou na něj shlížela. Radši nepřemýšlela, po čem vlastně v tom okamžiku touží a přesunula se k dárku od Petera. Možná to neměla dělat... Peter jí totiž poslal antistresový míček, který poznal, když jste pod tlakem a začal poskakovat po celé místnosti a měnil barvu z křiklavě zelené na tmavě fialovou až po světlounkou modrou. Joanne si ze začátku říkala, že tohle u ní asi nebude mít nijaký úspěch. Po chvíli však zjistila, že opravdu necítí žádné vnitřní napětí, dokonce i zapomněla na psovitou šelmu z toužebníčku.

- -

Vyběhla schody a vrazila do svého pokoje. Dárky, které ráno vybalila stály na stole (kromě antistresového míčku – ten poskakoval v malých obloučcích po posteli) Oči jí přeskočily k toužebníčku. Stál klidně, čerň zářila ve slunečních paprscích a ten tam byl obrazec z jeho prostředku. Joanne se posadila ke stolu a vytáhla dopisy z nezalepených obálek. Ke každému dopsala pé es s tím, že díky nim a jejich dopisům má dnes po dlouhé době úžasnou náladu a že doufá, že oni se mají taky fajn. Připsala ještě dodatek, který ji napadl při čtení textu o úponici. Zalepila obálky a napsala na ně jména všech svých kamarádů. Náhle se však zarazila. Brk měla pár milimetrů od třetí obálky. Chtěla napsat velké ozdobné er, něco ji však zbrzdilo. Pohlédla přemýšlivě na toužebníček a pak zpět na obálku. Možná... možná ten pes, či co to bylo, nebylo zvířetem doopravdy... možná, že ten, po kterém touží, se v to zvíře mění... každý měsíc... při úplňku. Joanne se zhluboka nadechla a v břiše ucítila zvláštní vibrace. Ano... věděla to ještě předtím, než se vlk objevil v toužebníčku... žádný pes, vlk! Remus! Nechtěla si to přiznat, ovšem bylo to tak. Byla do Remuse zamilovaná pro jeho chytrost, statečnost, pro to, jak vždycky stojí při ní a dokáže jí poradit... Nechtěla si ale připustit fakt, že se zamilovala již do druhého kluka ze svých nejlepších přátel. A co teď cítí k Siriusovi? K její dávné dětské lásce? Nevychází spolu... to by však mohlo být tím, že Sirius je tak pokrytecký puberťák a... a že se líbá s její kamarádkou... náhle jí hlavou bleskla myšlenka, že to všecko určitě bylo jen nějaké poblouznění a dokonce se styděla za své chování. Spousta holek z jejího ročníku byla takhle do Siriuse "poblouzněna." Znovu se nahnula nad dopis pro Remuse a snaživě nadepsala jeho jméno. Pohlédla na Fire. Stála na svém obvyklém místě u okna a hlavu měla složenou v křídle. Když Joanne shrnula dopisy na hromádku, prozřetelně vzhlédla a natřepala si peříčka. Pohlédla na ni svýma hlubokýma očima a mrkla. Natáhla k ní hlavu a klepla zobákem. Joanne jí podala dopisy a Fire je jemně stiskla. Pohladila svou věrnou červeno hnědou sovičku a jemným hláskem jí řekla:
"Tohle zanes Remusovi, ten druhý Siriusovi, potom Jamesovi, Lily a Peterovi. Pokud budou vypadat aktivně, počkej až napíšou odpověď. Pokud ne, tak se vrať." Fire přidušeně houkla, skočila na parapet, roztáhla křídla a vrhla se do vzduchu. Joanne uslyšela jen tiché zašumění jejích jemných peříček a ve tváři proud teplého letního vzduchu. Když se tak za svou sovou dívala, jak mizí v dálce, na něco kápla. Tehdy se Siriusem nikdy necítila ten pocit zvláštního soucítění a pochopení... Nikdy mu nehleděla do očí a necítila to, co cítí při pohledu do těch Remusových. Sirius se jí líbil, je přece jenom pěkný, všem holkám se líbí... Uvědomila si, že vlastně nikdy předtím nebyla zamilovaná, až teď. Někdy se prostě stává, že prvotní domněnky nejsou správné... Remus má lepší povahu... nemusí být krásný, oblíbený, je ale hodný a přirozený. A přece ho zná nejdéle, svěřují se jeden druhému a mají stejné zájmy...
Sovu už dávno nebyla s to zahlédnout. Bezmyšlenkovitě hleděla na oblohu a cítila, jak jí bije srdce. Pokud vlk z toužebníčku znamená Remus, co asi znamenal Remusův obraz? Jaký pták?

Greene