21. Kapitola - Konec roku! Zase...

Tááák a je tu další (dlouho slibovaná) kapitola k SČB! =D Enjoy!

Jak už název kapitoly napovídá, půjde v ní hlavně o šrumet kolem konce třeťáku. Nejen o závěrečných zkouškách, ale i o finálovém zápasu ve famfrpálu.
Remus prodělává další přeměnu a Joanne je duchem nepřítomna. Pořád odbíhá pod vrbu mlátičku za svým kamarádem. Ani finálový zápas ji nerozveselí a tak se za Remusem vydá... Co najdou ve společenské místnosti, když se vrátí? A kdo se bude s kým líbat? To vše a ještě víc v kapitole...

Postavy: Joanne Leafsová, Remus Lupin, Sirius Black, James Potter, Lily Evansová, Alice Newmanová, Jamie Jiggerová, Kate Greenová, Petr Pettigrew
Doba: Konec třetího ročníku

- -

Znovu – již potřetí pro Joanne a její kamarády – se blížil konec roku. Dva měsíce, které jsou naplněny učením se na zkoušky, už byly v plném proudu. Nebelvírská společenská místnost nebyla nikdy přes rok tak zaplněná učícími se studenty a nebylo v ní takové ticho. Spíš se podobala knihovně, jak si někteří ze studentů s hrůzou uvědomovali.
Mohlo by se zdát, že veškerý humbuk a stresy kolem konce školního roku budou na pětici kamarádů dopadat hůř než na ostatní. Vždyť nejen že se učili do školy, ale trávili hodiny nad knihami i z trochu jiného důvodu. Nakonec byli asi ti nejvyrovnanější z celého Nebelvíru... Joanne, Sirius, James, Remus a Petr se po získání knihy ze zakázaného přístupu přenesli přes období neúspěchů k lepším časům, kdy začínali chápat jednotlivé principy a dokonce se přesouvali i dál do neznáma. Kdyby neměli mezi sebou Petra, tak by pravděpodobně pokračovali ještě rychleji, jenže na co Joanne se Siriusem a Jamesem potřebovali tři dny, nad tím Peter strávil celý týden a to ještě za vydatné pomoci trojice a dokonce i Remuse, který všechno chápal lépe i když se to nikdy neučil a pouze poslouchal.
Jenže učení a učení na druhou nebylo všecko. James se musel každodenně i celé hodiny věnovat tréninku famfrpálu a to kvůli právě končícímu roku a závěrečnému finálovému zápasu, který hrál Nebelvír s Havraspárem. Možná by to Jamesovi vadilo více, kdyby hráli proti Zmijozelu. S Havraspárem, jak říká, to nebude žádná práce. I přesto však často nadával na kapitána nebelvírského týmu, který nutil všechny létat nekonečné hodiny na košťatech kolem celého hřiště. Jakkoliv James dokázal famrpál milovat, tak dokázal nenávidět zablácené pozemky a námahu při nacvičování různých triků a formací.

Zkrátka byl příliš líný, když mu to však někdo řekl, ohradil se, že kdyby to zkoušel jen on sám, určitě by to netrvalo tak dlouho. Joanne s Remusem vždy jen pochybovačně kroutili hlavami. Už delší dobu to mezi nimi bylo trochu jiné. Napjatější a přitom pevnější. Povídali si spolu mnohem víc než kdy před tím, ale přesto v konverzacích Joanne cítila jisté zábrany. Taky pociťovala onen známý pocit mravenčení v břiše kdykoliv pohlédla do Remusových hnědých očí a nebo se smála jeho vtipům. Nechtěla si to přiznat, přesto však někde hluboko v duši věděla, že má Remuse radši než jen jako kamaráda.
Naopak se Siriusem to nebylo to pravé. Jako by se od té doby, co začali studovat zvěromagii, vzájemně odcizili. Joanne to mrzelo, ovšem veškerou lítost často Sirius probodával svými nechutnými vtípky na Joanninu adresu. Nezapomínal ovšem ani na Matta Rogerse, který se v přítomnosti Joanne nechoval zrovna chytře. Na nervozitě mu určitě neubíraly Siriusovy průpovídky o "blonďáčcích" a o "nemotorném donu Juanu ze čtvrťáku." Matt jako by se pod Siriusovým nadhledem a jeho celkové výšce propadával do země. Joanne byla vždycky po takovéto scéně na Siriuse neuvěřitelně naštvaná, ovšem vztek začal prýštit na povrch v době, kdy Sirius začal roztrubovat po celé nebelvírské společenské místnosti: "Joannka se nám zamilovala do Mattíka!" Dokonce se jednou večer před testem z přeměňování se Siriusem tak pohádala, že spolu celý následující den nemluvili.

- -

Závěrečný zápas ve famfrpálu se konal jednoho teplého červnového dne. Od rána byl celý Nebelvír na nohou a všichni studenti vzrušeně klábosili o nastávajícím zápase. James se vyhříval na vrcholu slávy. Stejně jako před rokem byl vyzdvihován svými spolužáky z rudé koleje, ovšem teď na nich všichni museli poznat, že si nejsou až tak jistí budoucností. James však vždy sebevědomě pronášel hesla jako: "Přece jsem vás nikdy nezklamal!" a nebo: "Lvíčata jsou nejlepší!" První větě se všichni jenom smáli, u druhé se však vždy ozval bouřlivý potlesk a pískot.
Bylo něco před osmou hodinou ranní a z nebelvírské společenské místnosti se zase ozval jásot studentů. James stál společně se zbytkem famfrpálového týmu na stole a pokřikoval na posvátně k nim vzhlížející spolužáky. Každé jeho slovo oceňovali dalšími a dalšími vlnami jásotu a potlesků. Joanne seděla u stolu a pročítala učebnici kouzelných tvorů. Byla sobota a v pondělí měli psát závěrečný test. Chtěla na něj být připravena, aby mohla eventuelně s jistotou pomoci Remusovi. Ten totiž ve společenské místnosti nebyl. Seděl na konci Prasinek v chajdě a jako každý měsíc trpěl. Joanne celý ten týden prožívala s ním, ačkoliv ho nemohla vidět a dokonce ani nebyla s to si představit bolest, kterou Remus přetrpuje. V tom okamžiku vzhlédla. Hlavu měla už v tuhle ranní hodinu těžkou a plnou starostí. Právě když si říkala, že by měla aspoň v sobotu vypustit, uviděla bláznivě skákajícího Petera. Jamesův právě končící proslov na něj měl zřejmě účinek jako extáze. Mával pažemi ve vzduchu a juchal, jako by bylo už po zápase a Nebelvír získal famfrpálový pohár. Joanne jen pobaveně zakroutila hlavou. Vedle Petera stál Sirius. Ruce měl u úst a snažil se překřičet hluk, který vydával rozběsněný dav fanoušků. Po chvilce, kterou ho Joanne pozorovala, to vzdal a všiml si jejího pohledu. Usmál se a přikráčel k ní. Sedl si naproti ke stolu a položil lokty na desku.
"Jak to, že s námi neprožíváš to vzrušení z nastávajícího zápasu?" uchechtl se Sirius a naklonil hlavu doleva. Joanne na něj pohlédla a nadzvedla obočí:
"Asi mám na práci důležitější věci, než dělat ze sebe idiota, když se stejně ještě neví, jestli to vyhrajeme." Sirius se opět uchechtl a přitáhl si k sobě učebnici, z které se Joanne tak pilně učila. Rázně ji zaklapl a pronesl důležitým hlasem:
"Joanne, pro Merlina, zakazuji ti učit se v sobotu! Sobota je dnem flákání. K tomu ještě hrajeme závěrečný zápas ve famfrpálu. Nesmíš ho strávit nad učebnicí, nebuď blázen." Vstal ze židle a vyzývavě pohlédl na překvapeně se tvářící Joanne. Sirius natáhl svou ruku k ní a otočil ji dlaní vzhůru. Joanne na ni shlédla a bez přemýšlení do ni vložila svou ruku. Sirius ji sevřel a pomohl jí vstát ze židle.
"Tak je to správně," pochválil ji Sirius potěšeně a pustil ji. Pak už to šlo ráz na ráz. Joanne se nechala strhnout proudem rozjásaných studentů, až zakotvila na lavici ve Velké síni u snídaně, ani nevěděla jak. Celá snídaně proběhla v duchu povzbuzování týmu a Joanne se po pobízejících pohledech Siriuse musela k povzbuzování přidat. Duchem však byla v chajdě na konci Prasinek... Dnes je Remusův poslední den...

"Vítejte na letošním závěrečném zápase ve famfrpálu! Dnes to bude opravdu napínavé, protože Havraspár, který právě zaujímá první příčku vede o pouhé 3 góly, to znamená jenom o 30 bodů! Nebelvír to nebude mít zas tak lehké, protože letošní seskupení havraspárského týmu je neuvěřitelně..." Z tribuny naproti Joanne, Siriuse a Petera se ozýval hlas komentátora, kterého Joanne neznala jménem. Vedle ní křepčili její kamarádi. Teď už nedbala na pobízení Siriuse, aby se bavila. Nedokázala to. Nemohla se bavit, když vedle ní neseděl Remus a nepronášel sobě podobné inteligentně formulované sarkastické věty.
"Siriusi, Petře, je mi nějak špatně. Radši půjdu zpět do hradu," ozvala se znenadání Joanne a zvedla se z tribuny. V tom stejném okamžiku však z šaten vyšli členové obou mužstev, takže nikomu nepřišlo divné, že se zvedla. Sirius na ni však pohlédl a nechápavě nadzvedl obočí.
"Co ti je? Ty si necháš ujít závěrečný zápas?" zeptal se jí a na důraz nepochopení zakroutil hlavou.
"Jo... to bys nepochopil. Tak ahoj," řekla Joanne a odebrala se dolů ze schodů z tribuny. Neotáčela se, ačkoliv slyšela, jak se za ní Sirius tlumeně ozval. Sestoupila ze schodů a odebrala se přes pozemky směrem k hradu. Hluk a překřikující se hlasy tribun stadionu nechávala za sebou. Měla zvláštní pocit. S tím rachotem jako by ji opouštěl veškerý stres a obavy... Když došla k hradu nepokračovala proto rovně ke vstupní bráně, ale zabočila doprava, kde se v dálce tyčila silueta vrby mlátičky. Jako náměsíčná došla ke stromu, který jako by vycítil přítomnost nějakého člověka. Roztáhl své větve, takže zmohutněl a hrozivě zatřepal koncovými šlahouny větví. Joanne na nic nečekala, ze země popadla kámen a hodila ho po kmenu stromu. Trefila se přesně na sukovitý kus staré větve, který se po nárazu kamenu stlačil dovnitř. Vrba zmrzla a u kořenů se rozevřela temná díra. Joanne se do ní vrhla. Po břiše doklouzala až k části chodby, kde přestala sestupovat. Postavila se a rozsvítila hůlku. Když tu tehdy byla se Siriusem, Jamesem a Peterem, nezdála se jí ta chodba tak temná... Oprášila si z hábitu hlínu, nadechla se teplého nahnilého vzduchu chodby a rozhodným krokem vyšla. Hůlka jí osvětlovala cestu sotva na pár kroků. Po chvilce světlo narazilo na masivní dveře. Zastavila se před nimi a ještě jednou si rozmyslela to, co měla v plánu udělat. A pak na dveře zaklepala. Minutku bylo ticho. Pak uslyšela zavrzání parket a zašeptání:
"Madame Pomfreyová?" Joanne se široce usmála.
"To jsem já, Remusi. Otevři," šeptla stejně tiše jako Remus. Ten zaváhal, pak však otevřel. Joanne se pořád tak široce usmívala a když viděla Remusův obličej – unavený, přesto ale šťastný, roztáhla rty téměř od ucha k uchu. Remus se na ni taky usmál a pro Joanne to byl jasný impuls – vykročila k němu a bez jakýchkoliv okolků ho objala. Remus obmotal své paže kolem jejích zad.
"Tak jak, Remusi?" zeptala se Joanne a podívala se mu do očí. Remus ji pustil a došel k posteli s vysokými nebesy.
"Lepší, než před měsícem... profesor Brumbál prý našel recept na nějaký lektvar a ten aspoň trochu zmírňuje bolest..." řekl Remus nuceně klidným hlasem a začal skládat oblečení a knihy do školního batohu. Joanne nevěděla co říct. Sledovala, jak si Remus balí věci a stála v té místnosti jako solný sloup. Najednou si připadala hloupě... i když, Remus přece vypadal šťastně, když ji uviděl na prahu...
"Proč jsi vlastně přišla?" zeptal se Remus znenadání. Joanne si ani nevšimla, že se otočil a s batohem na zádech na ni hleděl.
"J-já nevím... chtěla jsem tě vidět," řekla po pravdě Joanne a pohlédla na něj. Nervózně si olízl rty a zahleděl se do země.
"Díky, žes přišla," řekl potom a přišel k ní, "teď bychom ale už měli jít do hradu." Joanne se na něj usmála a vykročila zpět do chodby.

- -

"Nemyslím si. On Peter se k tomu staví celkem statečně, ale je pravda, že teď při zkouškovém období to není pro něj jednoduché," říkala právě Joanne. Zrovinka s Remusem šli chodbou k portrétu Buclaté dámy. Náhle je však něco zastavilo – křik! Kdosi křičel! Ovšem nebyl to hrůzostrašný křik... tohle byl vítězoslavný křik! Pokřik spousty lidí... a ozýval se zpoza tajného vchodu do nebelvírské věže! Remus pohlédl na Joanne, která se tvářila nadšeně.
"Dneska se hrál finálový zápas, Joanne?" zeptal se překvapeně a už se usmíval. Joanne jen zakývala hlavou a zbytek cesty k portrétu doběhla. Remus jí byl v patách. Křikla po Buclaté dámě heslo a tak tak dáma stihla otevřít svou tajnou chodbu. Joanne i s Remusem vpadli do nebelvírské společenské místnosti, kde to vřelo. První věci, které si všimli, byl obrovský zlatý pohár, který stál na stole napravo. Dominoval celé místnosti a svítil, jako by místnost měla vlastní zdroj světla. Joanne s Remusem se po sobě znovu koukli, teď však oba zářili nadšením.
"Joanne! Remusi!" řval celý zčervenalý James a hnal se k nim s rukama rozpřáhnutýma k obrovskému objetí a oba je popadl do náruče.
"Vyhráli jsme!!! Vyhráli jsme!!!" křičel jim do uší James. Vtom se přihnal i Sirius. Joanne s Remusem cítili pouze tupý náraz a Siriusův nadšený, ale už trochu ochraptělý hlas:
"Vyhráli jsme pohár!"
"Jak?" zeptala se pouze Joanne a měla na krajíčku. Snažila se to ale skrývat pomrkáváním nahoru k poháru.
"James byl úžasný!" ozvala se Kate Greenová, spolužačka z Joanniny ložnice. Joanne se na ni koukla. Kate měla v očích zvláštní posvátný pohled, když se dívala na zrudlého Jamese.
"Nepřeháněj, Katie!" rozesmál se a popadl několik lahví máslového ležáku, které ležely na stole vedle nich a rozdal je svým kamarádům.
"Nikdo nepřehání! James chytil zlatonku za 10 minut!" řekl s očima široce rozevřenýma Sirius a otevíral si svůj ležák. Joanne se bezděčně otevřely ústa překvapením. Otočila hlavu na Jamese.
"Páni," zmohla se pouze na vydechnutí. Remus se Siriusem i Jamesem se začali smát a Kate i Joanne se k nim přidali. Atmosféra v kolejní místnosti byla prostě nakažlivá.

"Můj Zameták se činil, pomohlo mu to bezvětří. Lepší počasí jsme si ani nemohli přát! No, když jsem tak lítal kolem, uviděl jsem toho havraspárského chytače, Weefers se jmenuje, jak se za něčím žene. Tak jsem ho začal pronásledovat. Jenže tehdy jsme prohrávali o tři góly, takže bychom pohár nevyhráli. Tak jsem se ho pokoušel vyvést z kursu a to se mi nakonec povedlo! Pak za pár minut dala Glorie 3 úžasné góly a Matt proměnil penaltu – faulovali ho totiž. Tak jsem měl volnou ruku... rozhlížel jsem se kolem a najednou jsem tu potvoru uviděl! Létala u paty havraspárské brankové tyče, nad kterými hlídkoval Weefers. Musel jsem ho nějak zmást, říkal jsem si. Nemohl jsem totiž riskovat, že si uvědomí mou situaci. Tak jsem se dal opačným směrem – k Montyho tyčím. Jak jsem předpokládal, ten tupec mě sledoval. Potom jsem se rychlostí blesku otočil a letěl za zlatonkou. Pořád kroužila kolem tyčí a já věděl, že Weefers se na svém starém koštěti nedokáže vrátit s takovou rychlostí. A pak – pak jsem ji držel!" po celou dobu, kdy James vyprávěl, bylo v místnosti absolutně ticho. Většina studentů z něj nemohla odtrhnout oči. Byl takovým magnetem. James seděl na stole vedle poháru a zezadu byl obklopen vítězným mužstvem. Glorie s Terri – dvě střelkyně – měly v očích slzy a objímaly se. Matt přemýšlivě pozoroval Jamese, co chvíli se rozjařeně usmál a Monty vedle něj ho plácnul dlaní mezi lopatky. Kapitán družstva, sedmák Thomas Montgomery řečený Monty, měl sám na krajíčku a co chvilku popotáhnul. Odrážeči Martin a Daniels, kteří stáli každý z jedné strany vedle Matta a Montyho, vždy vyčkávali na dramatickou pauzu v Jamesově vyprávění, aby hlasitě zavýskli a před střelcem i brankářem si navzájem bouchli hůl o holi, které ukradli. Joanne stála vedle svých přátel hned před Jamesem a společně s nimi ho poslouchali. Byla jako ve snu...
"Kde jste sebrali máslové ležáky?" podivila se najednou Lily, když James hlučně seskočil ze stolu a mužstvo začalo vzrušeně poskakovat kolem. Joanne s Alicí a Kate se utrhly z šílícího hloučku a připojily se k Lily, která hloubala nad původem máslových ležáků.
"Holky, odkud mají ty ležáky?" nechápala pořád Lily. Kate nadzvedla obočí a rozhlížela se kolem.
"Není to jedno?" zeptala se potom a stále točila hlavu. Lily pohlédla na Alici, ta jen pokrčila rameny.
"Joanne, ty o tom náhodou nic nevíš?" zeptala se jí Lily podezřívavě. Joanne se zatvářila překvapeně:
"Jak bych o tom mohla vědět? Nejspíš někdo z vyššího ročníku zašel do kuchyně a..."
"Do kuchyně? Tam není povolen přístup!" zhrozila se Lily a podstrčila jí jednu láhev ležáku pod nos.
"Lily nevyšiluj," krotila ji nezúčastěně Kate, "hlavně že máme co pít!" Joanne na ni pohlédla a souhlasně zakývala. Nechápala Lilyino chování.
"A proč tě to vůbec tak rozčiluje?" zeptala se jí. Najednou Kate radostně vypískla a praštila se do čela. Joanne i Lily s Alicí s úlekem nadskočily. Ne že by ve společenské místnosti bylo hrobové ticho (po pravdě jste málem neslyšeli vlastního slova). Trojice děvčat se na Kate nechápavě podívala a ta se znovu rozjařeně rozesmála.
"Ále, Jamie jede po Siriusovi. A já ji můžu hledat... To jsem mohla čekat!" smála se Kate a vykročila napříč síní. Děvčata se za ní dívaly. Vtom se Joanne málem zastavilo srdce. Na rudé pohovce před krbem seděl Sirius. Objímal se s vysokou černovláskou, s Jamie, kterou Kate tak naléhavě sháněla. Joanne si však náhle uvědomila... nejen že se objímají, oni se i líbají! Mimoděk se jí otevřela ústa a roztáhly oči. V konečcích prstů ucítila zvláštní vibrace. Všechno kolem ztichlo a rozmazalo se. Už viděla jen Siriusovy a Jamieny rty nalepené na sobě, když otočili hlavy jejím směrem...
"Pro Merlina," ulevila si znechuceně Lily a odvrátila se zpět k ležákům. Alice ji následovala, Joanne však byla přikována k podlaze, jako by jí z nohou vyrostly kořeny.
"Joanne, vážně by ses s nimi neměla bavit. Mám totiž neodbytný pocit, že ten ležák mají na svědomí oni..." pokračovala Lily ve svých pochybách a pohlédla na nepřítomnou Joanne.
"Joanne?"
"Ehm, co?" otočila se na Lily a nepřítomně se na ni podívala.
"Jen ti říkám, že ty ležáky mají na svědomí oni... minule jsem je zahlédla u portrétu Borise Bezradného, jak se z něj snaží vydolovat nějaké heslo..."
"S tím si nedělej starosti... dostali od profesora Binnse domácí úkol..." řekla takovým melancholickým hlasem a zahleděla se do země.
"Hmm... za to, jak nafoukli tu žábu?" vzpomínala Lily na jednu hodinu dějin čar a kouzel.
"Jo jo," vydechla Joanne a pořád hleděla do země.
"Stále mi ale nejde na mysl kde se tu vzaly ty ležáky..."
"Prosím tě, Lily! Nech už toho!" řekla najednou Alice a dala si ruce v bok.
"Není jedno odkud jsou? Vykašli se na to a pojď slavit! Vyhráli jsme přece famfrpálový pohár!" pokračovala Alice po odmlce, kdy na ni Lily poděšeně zírala. Pak odešly ke stolu se zákusky (o jejich původu se Lily ani nezmínila) a nechaly Joanne o samotě se svými myšlenkami.
Nevěděla co cítí. Netušila co má udělat. Nakonec ani nic dělat nechtěla a cítit... city jsou často akorát na překážku...

- -

"Bude se mi stýskat."
"Jo, jako každý rok."
"Musíte mi psát, je vám to doufám jasný?"
"A mě taky!"
"Jasně, že budeme."
"Takže, zvěromagie přes prázdniny jde k ledu?"
"Já bych řekla, že bychom si aspoň mohli opakovat základy, co říkáte?"
"Jo, tím nic nepokazíš..."
"Takže..."
"Sbohem."
"Ahoj."
"Mějte se krásně!"
"Tak čau a pište!"
"Jasně, ahoj!"
"Pěkné prázdniny!"
Joanne seděla na lavičce před nádražím King's cross a dívala se na záda Remuse a jeho rodičů. Mizeli v dálce a v davech lidí, kteří se hrnuli buď do a nebo ven z nádraží. Bude se jí moc stýskat... vyhlídka dvou měsíců bez přátel jí málem vehnala slzy do očí. Chvíli se zasnila a vzpomínala na konec školního roku. Všech pět jich sedělo na lavici ve velké síni. Nad nimi visely obrovské nachové zástavy se zlatým lvem. Přesýpací hodiny přetékaly safíry. Po třetí za sebou vyhráli školní pohár. Nebýt Jamie, která se pořád válela Siriusovi na klíně, by si ty chvilky Joanne užívala ještě o trochu více. Stejně na tom však byli i James, Remus a Petr... Ten večer, kdy si dobalovala věci jí však došlo, že jí nevadila skutečnost, že Jamie tráví intimní chvilky s jejím kamarádem Siriusem, ale vadí jí její přítomnost, když si chce s kamarády povídat.
"Joanne!" Ozval se najednou dlouho neslyšený hlas. Vysoká žena právě vystoupila z auta a mířila si to k ní. Na rtech měla široký úsměv. Joanne se zvedla a vyšla vstříc své matce. Vyšla vstříc prázdninám...