Další zbytečné oběti

Po dlouhé době se zase hlásím s jednou mou jednorázovkou. Je stará 6 měsíců a když jsem prohledávala své starší dílka, našla jsem ji zastrčenou úplně v rožku =D Psána ještě před přečtením Relikvií smrti.

Vznik: březen 2008
Popis: Mladá hnědovláska netrpělivě čeká na svého snoubence. Je tma, je sama a má strach. Ona i on jsou členy řádu... po ní i po něm jde Voldemort... avšak opět se ukazuje, že nejmocnější je láska... a že právě ona má na svědomí tolik obětí.
Postavy: Schválně jsem nepoužila žádné reálně postavy (kromě jedné) a to pro tajemnost =D Všechny tři hlavní postavy jsou smyšlené.
Žánr: temný a tajemný drama...
Doba: konec srpna, před 5. ročníkem Harryho Pottera

Nedokázala usnout. Prostě to nešlo. Neustále se jí otevíraly oči a nervózně těkaly k hodinkám na nočním stolku. Už za půl hodiny má přijít... srdce jí bušilo jako o závod. Zahloubala se hlouběji do peřin postele, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Její mozek však stále pracoval, jako by nepotřeboval ani kraťoučkou přestávku. Začalo ji to rozčilovat. Každý večer má tady tohle snášet? Ten strašný strach, aby ho nechytili... Posadila se a očima bloudila po temném pokoji. Snad se nezdrží... snad přijde včas a obejme ji na uvítanou... vylezla z postele a sešla po schodech do kuchyně. Na stole ještě stál talíř z večeře. Nervózně přešlapovala z místa na místo. Musela něco dělat... vzala talíř a umyla ho. Neuběhly ani tři minuty a už zase nevěděla, co s nervozitou. Stála opřená o kuchyňský stůl a kousala si nehet na malíčku. Když si to uvědomila, vztekle spustila ruku k tělu. Protočila panenky šedých očí. Otevřela dveře ledničky a chvíli do ní bezmyšlenkovitě hleděla. Potom ji rázně zavřela a přesunula se do obýváku. Sedla si na pohovku a zapnula televizi. Mudlovské kanály... na jednom hra o peníze, na druhém stupidní seriál... Hůlkou si natáčela vlasy... potom střídavě rozbíjela a zpravovala dřevěnou misku... nevěděla, co dělat... A přitom má přijít za tak dlouhou dobu...

Dívala se na hodiny. Sekundová ručička pomalu obkroužila číselník. Zapnula rádio. Hrála nějaká pomalá romantická písnička. Adrenalin se jí dral žilami a začala se třást. Snad se nezpozdí... Obavy, že ho chytí nebo že ho zabijí... Snažila se znovu se zabavit nějakými kouzly, marně. Očima těkala po temné místnosti. Obývací stěna se před ní tyčila a černala se. Mdlé světlo z pouličního osvětlení vrhalo strašidelné stíny přes okna za záclonami. Krčila se na pohovce, ruce kolem kolen. Mysl jí zabloudila k Fénixovu řádu... byl znovuotevřen a ona i se svým snoubencem k nim patřili... Jak se asi daří Siriusi Blackovi? Věděla, že se ministerstvo ohledně jeho uvěznění dopustilo justiční chyby. To jim vysvětloval sám Brumbál... A co Remus Lupin? Toho měla upřímně ráda. Ve škole se spolu dost bavili... Jak se asi vede Tonksové? Dlouho už je neviděla... Dlouho už neviděla nikoho, než sebe ve skle rozpraskaného zrcadla a jeho... ten, který ji nikdy nenechal čekat... snad nenechá ani dnes.
Něco najednou uslyšela. Ztlumila rádio a trošku se napřímila. Poslouchala. Bylo to, jako vrzání vrátek od zahrady. Náhle se ozvalo tlumené žuch. Rychle chytila hůlku a mířila jí na dveře do obýváku. Přemýšlela, jakou kletbu použije... Nikdo však nepřišel a ten zvuk se už neopakoval. Zdlouha vydechla. Zakroutila hlavou, hůlku položila zpátky na stolek a znovu se zaposlouchala do zvuků z rádia.
Táhlá melodie skončila a její místo vzala nějaká rocková písnička. Neměla náladu na rozjeté Sudičky a proto rádio vypnula. Nenadálé ticho ji ale skličovalo. Koukla na hodiny. Už tu měl být 2 minuty! Srdce se jí divoce rozbušilo. Cítila ho až v krku. Tlumené bum – bum... jediný zvuk, který slyšela. Zvedla se, hůlku držela v připravené pozici a pomalu a potichu přešla místnost. U dveří se zastavila. Co kdyby to, co vydávalo ten zvuk, co jí tak vylekal, stálo za rohem a čekalo na ni?
"Impedimenta!" vyskočila zpoza rohu a namířila na temné místo. Trefila však pouze stěnu, ve které nyní zela díra. Omítka opadala. Zhluboka dýchala... tohle nehodlá snášet! Příště půjde s ním hlídat tu věštbu, ať už říká cokoliv! Nebude tu trčet jako slepice a čekat, až jí někdo přijde oddělat! Vždyť se z toho zblázní! Žaludek se jí svíral, jak se snažila nerozplakat se na místě. Jako prchlivé snad, jako světýlko v ještě ani zdaleka nekončícím tunelu strachu a beznaděje...
"Prosím, už přijď..." vydechla plačtivě... bezmocně...

Potichounku přešla do kuchyně. Rozsvítila světlo a místnost se jím celá zaplnila. Sedla si na židli k jídelnímu stolu, bubnovala do něj prsty. S nadějí a se strachem hleděla na dveře. Seděla tam něco přes 10 minut, když se otevřely. Stál v nich černovlasý muž s tmavýma lesklýma očima. Vypadal unaveně. S úsměvem se na ni podíval. Vyskočila ze židle a skočila mu kolem krku. Políbil ji. Když se od sebe konečně odtrhli, sedl si ke stolu a unaveně si mnul oči.
"Jsem tak ráda, že jsi tady."
"Nedělej večeři," řekl, když přiskočila ke kuchyňskému pultu, "nemám hlad." Podezřívavě se na něj podívala. Vyhýbal se pohledu z očí do očí.
"Co se stalo?" zeptala se ho. Prohraboval se v kapsách kabátu. Vytáhl hůlku a lahvičku v plátěném obalu. Hůlkou mávl směrem ke dveřím. Klíč se otočil a ozvalo se cvak. Nechápavě na něj hleděla, nedokázala se pohnout ani udělat nic jiného. Prostě se na něj dívala. Potom namířil hůlkou na všechna okna i na dveře do obýváku.
"Co to sakra děláš?" řekla trochu roztřeseným hlasem. S potměšilým úsměvem, který u něj ještě nikdy neviděla, se na ni zahleděl a kývl hlavou k lahvičce na stole. Rozvalil se na židli a ruce si dal za hlavu. Nepoznávala ho.
"Co je s tou flaškou?" řekla trochu výbušně. Na tohle neměla nervy. Na co si to hraje?
"Ale copak? Nepoznáváš? No jen si k tomu čichni..." řekl zcela klidně. Ten povýšenecký a posměšný tón v jeho hlase jí napověděl. Vzala lahvičku do rukou a odstranila korkový špunt. Šlo to jednoduše. Přes hrdlo se podívala na obsah nádobky. Byla v ní nahnědlá hustá tekutina a smrděla po zapařeném zelí. Mnoholičný lektvar?!
"Mnoholičný lektvar?!" řekla nahlas svou domněnku a znechuceně se podívala na snoubence.
"Co to jako má znamenat?"
"Tobě to ještě nedošlo? Ach bože... tvůj milý říkal, že jsi inteligentní," řekl posměšně. Tak přece jenom je smrtijedi našli! A ona tu teď s jedním sedí!
"Kde je můj snoubenec?" řekla a třásl se jí hlas. Rukou šmátrala po hůlce. Smrtijed ji však jediným pohybem své hůlky zničil. Shořela.
"Toho jsem už odklidili z cesty, zlato. A ty půjdeš brzo za ním. Jen co mi řekneš jisté informace. Ale, kdyby nám ty informace podal on, mohla si žít. Bohužel, byl tak naivní, že nám to neřekl," samolibě se na ni díval. Stála vedle něj, třásly se jí ruce i nohy. Srdce jí bušilo o sto šest. Ne! Nemohli ho zabít! Zhluboka se nadechla, postavila se pevněji a řekla:
"Co po mně chceš?"
"My víme že ty, i ten tvůj ubohý bývalý snoubenec, jste byli členy té pochybné společnosti, Fénixova řádu. Takže: o co se snažíte?"
Šlehla po něm nenávistným pohledem.
"To ti neřeknu," řekla rozhodným hlasem.
"Rozmysli si to dobře, kočičko. Líbíš se mi a pěkné holky nerad zabíjím."
"Jenže já ti nic neřeknu," řekla pevně.
"Dobře," zavrčel netrpělivě Smrtijed, "tak o co se tvůj snoubenec snaží?" Vyštěkl na ni. Nechápala to. Vždyť jí řekl, že ho zabili! Proč najednou ten přítomný čas? Vždyť přece... Vykulila na něj oči. Bezhlesně otvírala a zavírala ústa.
"Jak chceš, kopretinko! Nedáváš mi jinou možnost!" Smrtijed byl vzteky bez sebe. Napřáhl proti ní hůlku a ještě jednou se zeptal:
"Co pohledává tvůj snoubenec na ministerstvu? A kde to pohledává? Rozumíš mi?"
"Cože?! Co to sakra..." vykřikla vyděšeně. Smrtijed na ni zahlížel s nebezpečnými jiskrami v očích.
"Crucio!" vykřikl a svalila se na podlahu. Ta nesnesitelná bolest! Jako milióny jehliček, co se jí zapichují hluboko pod kůži, cítila každý svůj křečovitý pohyb. Svaly jí pnuly tak, že si myslela, že jí musí každou chvíli prasknout a oddělit se od kostí. Klouby jí praštěly a v uších jí hučelo. Mozek jakoby vnímal jen černou a rudou barvu. Přes své vlastní výkřiky bolesti slyšela klidný hlas Smrtijeda:
"Však ty mi to řekneš, zlatíčko. Neboj se, ty to řekneš..." Zvedl hůlku. Ztěžka oddechovala a bolest ji zvolna opouštěla. Uslzenýma očima na něj z podlahy zahlížela.
"Tak co," řekl drsně, "už mi to povíš?"
"J-já ti to opravdu n-neřeknu... a a-ani kdybys... kdybys mě tu mučil c-celou věčnost, tak ti t-to neřeknu!" vykoktala trhaně přes vzlyky. Po tvářích jí stékaly slzy. Smrtijed se uchechtl. Znovu zvedl hůlku do výše. Nic neslyšela, pouze opět cítila, jak jí prochází ta nesnesitelná bolest. Nehty si rozdírala kůži na tvářích... Smrtijed opět zvedl hůlku.
"O co se snažíte, slyšíš? Co tam hledáte?" křičel Smrtijed do ticha, které přehlušovaly jen tlumené vzlyky z podlahy.
"Budeš mě muset zabít," řekla potichu a nenávistně se na něj dívala. Smrtijedovi se rozšířily oči.
"Dám ti ještě jednu možnost," řekl rádoby klidně, "řekni mi, kde je a co tam hledá a nechám tě žít." Pokusila se zvednout se ze studené podlahy. Postavila se na všechny čtyři, hnědé husté vlasy jí spadaly do obličeje a pohlédla Smrtijedovi do studených fanatických očí:
"Tak to jsi tu dneska vážil cestu zbytečně!"
"Avada Kedavra!" jako bič pročísla kletba teplý letní vzduch. Zelený záblesk byl vidět i přes okna a zpod dveří...

Ona už však neviděla nic. Neviděla, jak Smrtijed do její mrtvoly opovržlivě kopl. Neviděla, jak mrštil s vázou, která stála na kuchyňském stole. Neviděla, jak rozrazil dveře a vyšel na předzahrádku. Neviděla, jak vztyčil nad domkem Znamení zla. Neviděla, jak se přemístil s nepořízenou. Neviděla, jak se vrátil její pravý snoubenec a jak jí našel ležet na zemi. Mrtvou, bez známek násilí, až na rozškrábané tváře od nehtů. Neviděla, jak ji objímal a plakal. Také necítila jeho horké rty na těch jejích, tak strašně ledových. Necítila, jak ji vzal do náruče a přemístil se s ní k okraji lesa, nedaleko jejího rodného domku. Neviděla, jak vykopal hrob a neviděla, jak ji do něj opatrně vložil. Neslyšela jeho slova na rozloučenou. Necítila těžkou a teplou hlínu, jak padá na její tělo.
On však věděl, že ho milovala tak, že pro něj položila život, zatímco on hlídal věštbu...

Za dva dny se však tam někde, ve věčnosti, plné bílé a převalující se mlhy a krásných vzpomínek setkali...


Ale ani jeden z nich netušil, že Smrtijed zabil úplně zbytečně – pár dní po její smrti se u Pána zla objevil Severus Snape, s čerstvou dodávkou informací z řádu...