12.Kapitola - Nevyrovnanost a Patronus

Po měsíční přestávce se vám hlásím s další kapitolou k povídce Náhoda je blbec. K Lynette se vracíme právě když dokázala utéct od jistého maléru. Rozloučila se s Harrym a nechala ho U Tří košťat samotného a nechápavého. Na druhé straně Draco o ničem netušil a snad ji ani neviděl... V téhle kapitole se Lynn bude vyrovnávat s vlastní nevyrovnaností. A taky se stavíme na hodině BA =)
Postavy: Lynette Samuelsová-Blacková, Harry Potter, Lenka Láskorádová

-xXx-

Běžela křivolakou uličkou a kličkovala mezi studenty, kteří šli opačným směrem. Čekala to! Čekala, že se to zvrtne a Draco se nakonec objeví... naštěstí pro ni snad nic neviděl... a snad neviděl nic ani Harry... Z toho by bylo problémů... nemohla by se ani jednomu podívat do očí... což by byla škoda, pomyslela si. Zelené zářící smaragdy a šedé zimní studánky, to by ztratit nechtěla... zabočila za roh a na chvilku se zastavila. V duchu si přehrávala Harryho úsměvy a ten Dracův, když si mnul oči. Vypadal tak sladce nevinně... Náhle jí svitlo. Ale, to přece nejde... ne! Tohle ani nová Lynette Samuelsová-Blacková nemůže dopustit... a nebo snad může? Může být zamilovaná do dvou chlapců najednou? Může se líbat s chladným zmijozelským princem a může se tajně scházet s nebelvírským hrdinou? Malfoy a Potter, dva věční rivalové. O tom ví přece celá škola... Co by se stalo, kdyby se přišlo na jejich románek s tichou havraspárskou princeznou, která už vlastně ani tak tichá není? Nedostala minule školní trest? První školní trest za dlouhých šest let jejího působení v Bradavicích? A nedostala ho náhodou právě od profesora Kratiknota, který je zástupce Havraspáru, který se nikdy neuchyluje k trestům... který si Lynette oblíbil? Ano, byla schopna říct před celou školou, že Kratiknot ji má radši, než celý zbytek studentů. Ačkoliv to bylo dosti přehnané, ona by to přece zvládla! A nebyl to jen tak, čistě teoreticky právě on, který prolomil bariéru poslušné a chytré slečny Samuelsové a který všem ukázal tu druhou, odvrácenou stranu té Samuelsové, tu stranu, kterou byla schopna vidět pouze Cho Changová? Neodstartoval právě ten trest salvu drbů? Odstartoval... jako prásknutím biče... jako povelem start. Už všichni věděli, že ta Samuelsová není zas tak svatá. Nevěděli ale, že se schází se dvěma najednou. A ani se to nedozví. To je její boj! Její boj se sebou samotnou. Se všemi Blacky. Ale ona přece nechce být smrtijedka! Nemůže...
Dala se do kroku. Jako v mrákotách kráčela kolem studentů, opačným směrem, než šli oni. Po tváři se jí kutálely slzy a štípaly ji v očích. Cítila, jak si brázdí cesty a jak tou pěšinkou prochází další slza... Cítila studený zimní vítr, jak jí ošlehává tváře a suší mokré brázdy. Nic nevnímala, pouze slzy a vítr... Co se to s ní stalo? Cho to věděla... od začátku. Ale tohle přece nemůže pokračovat. Musí zajít za Harrym a všechno mu povědět. A potom za Dracem... omluvit se mu... ne, tohle nezvládne. Nedokáže... Musí si to přiznat.

Je prostě slabá. A zamilovaná na to. Co může být horšího? Být Blacková, zamilovaná, naivní a ještě navrch totální srab? Jo, to není nic moc...
"Stalo se něco, Lynette?" ozval se za ní zasněný hlas. Lynn se neotočila, posadila se ale na lavičku a čekala, až si ona osoba přisedne. Cítila, jak na ní visí očima.
"Stalo, Lenko," přiznala se Lynn a zkřehlými prsty si utřela skoro zaschlé slzy.
"Všecko bude v pořádku," řekla konverzačním tónem Lenka a přisedla si.
"Tohle se neurovná ani za pytel galeonů," šeptla Lynn a schovala obličej do dlaní. Lenka ji jemně poklepala po rameni.
"Nic neurovná všecko, následky však dokáže zmírnit lítost," řekla zpěvně Lenka a opřela se. Lynn se na ni koukla. Vtom jí došlo, že Lenka k ní nechová žádný vztek či opovržení, jako zbytek Havraspáru. Náhle k ní pocítila nenadálý příval jakéhosi zvláštního tepla. Nedokázala ho popsat...
"Ale já asi nelituju," přiznala po chvilce Lynn. A byla to pravda. Když už se má něco stát, tak ať se to stane. S následky se budeme muset poprat a nakonec smířit, protože je to předem prohraná bitva.
"To je možná dobře," pochválila ji Lenka a usmála se na ni. Lynn k ní vzhlédla a ten úsměv jí dodal odvahu a sílu. Lenka si vždycky libovala v různých zvláštnostech, tohle jí však dávalo smysl. Jako by cosi tušila... Lynn se na ni usmála a Lenka na ni mrkla, jako že to má za uzavřené. Zvedly se z lavičky a celou cestu až do Bradavic si povídaly.

Když si konečně v ložnici šestého ročníku lehla na svou postel, cítila se zvláštně prázdná a neuvěřitelně unavená. Tenhle den byl tak nabitý událostmi a emocemi, že ji to zevnitř úplně vydloubalo. Necítila nic, jen své prázdné tělo, jako skořápku rozbitého vajíčka, jak leží na modrém povlečení své postele. Přehrávala si všecko, co za ten den dokázala stihnout. Umývárna a hostinec... Co by na to asi řekla Jill, její mudlovská kamarádka?
Přistihla se, jak tak ležela a přemítala, že vážně ničeho nelituje. Skočila do toho po hlavě, ani neví jak, ale neuvěřitelně se jí to líbí. Totiž, té odlišné straně jí samotné se to líbí, tu druhou to baví...
Na večeři se vykašlala. Převlékla se do pyžama, napsala esej do přeměňování a lehla si zpět do postele. Nevšímala si spolužaček, které se vedle ní vesele smály a bavily. Po hodině si zalezla do postele a zatáhla kolem sebe závěsy. Natáhla ruku a neverbálně otevřela zamknutý šuplík v nočním stolku. Vytáhla z něho svou taštičku, do které ráno bezmyšlenkovitě schovala svou fotografii. Okamžitě ji našla a mimoděk si oddychla. Podívala se na fotografii a zahleděla se svému otci do očí. Dodával ji tak trošku pocit bezpečí. Nedokázala si to vysvětlit. Ano, má ho ráda. Ačkoliv ho nikdy neviděla na vlastní oči, ačkoliv ji nikdy neobjal a neřekl vlídné slovo, ačkoliv je smrtijedem a vrahem...
S takovými myšlenkami usnula. Možná právě díky nim se jí zdál jeden sen... Běžela podél lesa a za ní pelášil jakýsi chundelatý černý pes. Nemohla už běžet dál, pes ji doháněl. Dostala strach... zakopla a svalila se na zem jak široká tak dlouhá. Cítila vůni lesa a trávy... pes k ní pomalým krokem došel a olízl jí tvář. Lynn se zasmála a zvedla se. Strach byl ten tam. Pes se postavil na zadní a přední tlapy, velké jako medvědí, jí jemně položil na ramena. Chvíli se na ni díval a černé oči mu zářily. Poté položil svou velkou hlavu na své tlapy na jejím rameni. Bylo to, jako by ji objal... jako by ji objal kdosi milovaný. Možná byla škoda, že si tento sen Lynn nezapamatovala...

Ráno se probudila poněkud unavená. Fotku svého otce našla ležet na polštáři nad její hlavou. Pečlivě ji schovala zpět do šuplíku. Převlékla se a sešla dolů do Velké síně na snídani. Znova přemýšlela o tom všem a o všem, co cítí. Na snídani si jí nikdo nevšímal a seděla sama. Kolem ní stály jen prázdné židle. Do té doby, než si k ní přisedla Lenka. Nevěděla, jestli je ráda, či ne. Z nechutných pohledů jejich havraspárských spolužáků jí ale bylo špatně. Každopádně dělala jako by nic.
Netušila ani, jak se dostala do učebny přeměňování a jak celou dvouhodinovku přežila. Neustále se vracela k Harrymu a Dracovi a sebe samu přesvědčovala, že vlastně nedělá nic špatného. Svou apatií dokázala rozčílit profesora Snapea, což nebylo nijak neobvyklé. Nejhorší to ale bylo v hodině kouzelných formulí. Moc dobře si pamatovala, jak dokázala naštvat profesora Kratiknota do takové míry, že jí dal školní trest. Tak nějak se neovládla a nejinak tomu bylo i dnes. Nakonec z toho vyšla s dalším trestem na dnešní odpoledne. Když jí to Kratiknot oznámil, sebrala se a odešla z hodiny... zakotvila v prázdné umývárně a vylezla až těsně před další hodinou.
Teď už muselo být naprosto všem jasné, že s Lynette něco není v pořádku. Lynn samotné to bylo jedno, ať si myslí co chtějí. Nejvíc jí vadila ta její vlastní nevyrovnanost. Když konečně skončil vyučovací den a všichni studenti se unaveně trousili do svých společenských místností, něco si sama pro sebe slíbila. Už nikdy nebude takhle šílet. Musí se smířit se vším, do čeho se namočila a dotáhnout to do nejlepších konců, jakých bude schopna. V pokoji si lehla do postele a usnula.

-xXx-

Náhle slyší zastřené hlasy. Kolem postele má zataženy závěsy... hlasy si šeptají. Rychlostí blesku se posadila a rozhlédla kolem. Určitě se už stmívalo... Hrklo v ní. Odtáhla závěsy. Před její postelí stály dvě dívky. Jedna byla kudrnatá a tvářila se rozezleně. Druhá si roztržitě česala dlouhé černé vlasy a hleděla přitom do zrcadla. Když se závěsy roztáhly, obě děvčata se na Lynn zadívala. Nastala neuvěřitelně trapná chvilka, během níž se všechny tři zmohly jen na povytažení obočí. Lynn se rázně zvedla, otočila se k dívkám zády a podívala se na budík. Bylo za deset minut pět hodin... V pět je přece Harryho hodina obrany proti černé magii! Rozšířily se jí oči. Poprvé po schůzce s Harrym se uvidí... rychle koukla do zrcátka aby zjistila, že vypadá dobře na to, že celé odpoledne spala. Rozpustila si vlasy a jemně si je protřepala. Tmavé vlny jí orámovaly obličej. Sebrala hůlku a vyběhla z místnosti. Dole u paty schodiště potkala Lenku.
"Jdeš na BA?" zeptala se jí nezúčastněně a točila si své plavé vlasy na prst.
"Jo, půjdeme spolu?" navrhla mile Lynn a obě děvčata vyšly ze společenské místnosti.
Když dorazily do komnaty nejvyšší potřeby, Lynn nevěřícně pootevřela ústa. V komnatě stál pouze Harry a vypadal velice zaneprázdněně. Po zemi se válely obrovské vánoční baňky s jeho rozesmátým obličejem.
"Nazdárek," pozdravila Lenka a rozhlížela se kolem, "ty jsou pěkné, je to tvoje práce?"
"N-ne," zavrtěl Harry hlavou, na Lenku se však nepodíval, "to Dobby, ten domácí skřítek." Probodával pohledem Lynn. Jemně se usmála při představě domácího skřítka, jak rozvěšuje z náklonnosti k Harrymu po místnosti stovku zlatých vánočních koulí.
"Jak ses mě..." začal Harry směrem k Lynn, přerušila ho však Lenka.
"Jé, jmelí," vydechla zasněně a ukázala na mohutný zelený trs s bílými bobulkami, který visel Harrymu nad hlavou. Harry ze zatvářil poděšeně a okamžitě odskočil dál. Lynn se neubránila tichému vyprsknutí.
"Děláš dobře," řekla smrtelně vážně Lenka a zaníceně kývala hlavou, "často jsou prolezlé škrknami." Harry nadzvedl nechápavě obočí a znovu sklouzl pohledem k Lynn. Ta se pořád usmívala a mrkla na zmateného Harryho, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupily tři starší studentky Nebelvíru. Okamžitě se s Harrym začaly bavit na téma famfrpálu. Lynn se od nich odtáhla a posadila se na svůj polštář v první řadě a začetla se do jakési knihy.
Po chvilce, když už byli všichni posazení na svých místech se Harry postavil před ně a začal:
"Tak fajn. Dneska si zopakujeme všecko, co jsme se dosud naučili. Na konec bych si ale rád vyzkoušel, jestli někdo z vás umí Patronovo zaklínadlo..." Místností to zašumělo. Patronus bylo jedním z nejvíce očekávaných kouzel. Lynn pohlédla Harrymu do očí. Tohle kouzlo ji vždycky nějak lákalo... párkrát ho dokonce zkoušela, nikdy však nedosáhla opravdového patrona...
"Nemyslím si ale, že se to někomu povede. Je to hodně těžké zaklínadlo. O prázdninách ho ale můžete trénovat," pokračoval s úsměvem Harry a potěšeně sledoval jejich vzrušené mumlání.
"Začneme překážecím kouzlem. Dám vám vědět, až bude čas na omračování. Rozdělte se do dvojic a zkoušejte Impedimenta," dořekl Harry a všichni se začali zvedat. K Lynn se připojila Lenka a spolu se prokřičely hodinou a dobře se bavily. Lenka sice párkrát při omračování spadla mimo polštáře, i tak se tomu potom smály. Něco kolem půl sedmé hodiny se Harry opět postavil dopředu a pronesl:
"Jde vám to výtečně! Teď zkusíme zaklínadlo Patronus! Je to hodně těžké, nebudu vám lhát. Já sám jsem ho udělal až napočtvrté, pokud si dobře pamatuju... Jde o to vybavit si nějakou šťastnou vzpomínku, která vás vnitřně naplňuje a říct Expecto patronum. Zkuste si to."Studenti se po sobě nervózně ohlédli. Nikomu se nechtělo začínat.
"A co takhle ukázku?" ozval se rozezleně Zachariáš Smith a zahlížel na Harryho přivřenýma očima. Harry se na něj na okamžik přemýšlivě zadíval. Potom vykřikl:
"Expecto patronum!" Z jeho hůlky vytryskl stříbřitý mrak jakési nestálé páry a zformoval se do siluety jelena. Mlhavé zvíře se proběhlo podél místnosti za vzdychání děvčat a vzrušeného mumlání chlapců. Za okamžik se jelen rozplynul. Síní se rozlehl potlesk.
"Tak a teď vy," řekl s úsměvem Harry a popošel směrem k Hermioně a Ronovi. Lynn se koukla na Lenku. Ta cosi šeptala a mávala hůlkou, nic se ale nedělo. Lynn sebrala veškerou odvahu. Chtělo to nějakou pěknou vzpomínku... vzpomněla si na to poledne, kdy byla v umývárně s Dracem. Potom na odpoledne, kdy byla na rande s Harrym. Vpila se do přivřených šedých očí, ve kterých se zračila nevyslovitelná touha. Celým tělem se jí prohnali mravenci. Zavřela oči a šeptla:
"Expecto patronum." Nic. Znovu se vžila do toho nádherného okamžiku. Cítila na svém stehně Dracovu ruku stejně, jako tehdy.
"Expecto patronum," řekla trochu hlasitěji. Ze špička hůlky vytryskla jakási mlhovina, okamžitě se však rozplynula. Tahle vzpomínka asi nebyla moc silná. Zahrabala do své paměti. Nevnímala kolem sebe rozpačité výkřiky Expecto patronum. Seděla pod pergolou společně se svou mamkou. Matka vzpomínala na svého přítele, jaký byl a z pomněnkových očí se jí kutálely slzy. Tehdy si poprvé začala namlouvat, že její otec třeba vůbec není tím vrahem... Zavřela oči. Představila si, že všecko je lež. Že její otec není tím, kým ho ministerstvo udělalo. Stojí před ní, ten mladý muž z fotografie. Roztahuje ruce a potom ji pevně sevře v náručí...
"Expecto patronum!" vykřikla náhle. V ruce, ve které svírala hůlku cítila zvláštní vibrace. Z hůlky tekla bílá mlha! Formovala se a formovala... dokud nezískala tvar obrovitého chundelatého psa, hodně podobného medvědovi. Pes k ní otočil hlavu a mrkl na ni stříbřitýma očima. Rozběhl se kolem ní a šťastně vrtěl ocasem. Lynn spadla úžasem čelist, jak sledovala svého patrona. Dokázala to!
"Výborně Lynn! Nepřestávej myslet na vzpomínku!" vykřikl Harry a Lynn ho slyšela jakoby z obrovské dálky. Otáčela se jako káča kolem své osy a nespustila oči ze psa. Nerozplýval se, naopak, vypadal velice celistvě, jako živý. Rozběhl se znovu a oběhl celou místnost stejně, jako před okamžikem Harryho jelen. Po chvilce dorazil k Lynn. Natočil hlavu a zdálo se jí, že na ni mrkl těsně před tím, než se rozplynul. Kdosi začal tleskat. Lynn překvapeně zvedla hlavu. Ten někdo byl Harry. Tvářil se sice dost překvapeně, možná i trošku vyvedeně z míry, ale tleskal. Přidala se k němu Hermiona s Lenkou a další nebelvírští. Lynn se ostýchavě koukla kolem. Když potlesk ustal, Harry k ní vykročil. Byli k sobě připoutáni očima.
"To bylo úžasné, Lynn," řekl uznale.
"Díky," zahuhlala a usmála se na něj.
"Vidíte jak se to dělá? Pro dnešek už skončíme, přeju vám veselé Vánoce!" zahlaholil Harry a otočil se zpět k Lynn.
"Už jsi někdy zkoušela patronovo zaklínadlo?" zeptal se jí se zájmem.
"Jednou... asi před rokem. Nikdy se mi to ale nepovedlo," přiznala se. Harry se na ni usmál.
"Lynette, neměla si dneska mít školní trest s Kratiknotem?" zeptala se jí náhle zasněná Lenka. Lynn se jí zlekla, protože se u nich objevila jako duch – neviděně, neslyšeně.
"Pro Merlinovy trenky!" vyjekla Lynn a rozšířily se jí oči. Pohlédla na hodinky. Byla osmá hodina a ona tam měla být ve čtyři!
"Promiň Harry, musím běžet! Kratiknot mě zabije!" vyhrkla Lynn a vyběhla z komnaty nejvyšší potřeby.