9.Kapitola - Minulost nás dohnala

Pozdní říjnový večer. Středně vysoká žena seděla za kuchyňským stolem a při rozsvícené žárovce četla jakýsi časopis. Dlouhé světle hnědé vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí do obličeje, takže jsme nemohli pozorovat její tvář. Náhle vzhlédla od časopisu a koukla se na nástěnné hodiny a potom z okna na předzahrádku. Promnula si pomněnkové oči a zívla. Potom se znovu sklonila nad časopisem, otočila stránku a začetla se...
"Samantho! Samantho!" Kdosi křičel obýváku. Uslyšela své jméno a vzhlédla. Hlas jí však nebyl moc povědomý... a jak se sem ten hlas vlastně dostal? Tim je přece v práci... odložila časopis na stůl a zvedla se z kuchyňské židle.
"Samantho Samuelsová!" Opět se ozval výkřik. Samantha začínala nervóznět. Nepřišlo jí divné to, že na ni někdo (v prázdném domě) volá jejím dívčím jménem, vždyť jméno svého manžela nepojala... Ale horší to bylo právě s tím prázdným domem. Samantha udělala pár kroků a ocitla se v chodbě.
"Sam, prosím... nebo se naštvu a strčím do toho krbu celé svoje tělo!" Neverbálně k sobě přivolala svou hůlku ze zamčeného šuplíku psacího stolu. Kouzel se dávno vzdala, vždyť žije s nekouzelníkem... teď jí však přišla její stará kamarádka vhod. Vždyť někdo se dobývá do jejího krbu! Stála za zavřenými dveřmi do obýváku. Hůlku, připravenou v ruce, pevněji sevřela.
"Kdo je tam?" řekla hlasitě a snažila se, aby se v jejím hlase neobjevil náznak slabosti.
"Nebudu říkat, že nebudeš překvapena, protože to budeš..." hlesl hlas za zavřenými dveřmi.
"Kdo jsi?" vydechla Samantha a hlas se jí zatřásl.
"Otevři, Sam," ozvalo se tiše. Samantha vzala za kliku. Posunula ji dolů a zatáhla. Gauč, televize, obývací stěna, stereo, klavír, fíkus, krb... Samantha neměla daleko k omdlení. Pevněji stiskla kliku i svou starou hůlku a jako mezi životem a smrtí hleděla na ohořelé polínka v krbu, mezi kterými visela hlava ověnčená středně dlouhými tmavými a lehce zvlněnými vlasy. Jako dvě hluboké studánky zářily oči a červené rty se zformovaly do milého a lehce překvapeného úsměvu. Propadlé rysy a lehce zvýraznělé lícní kosti společně s kruhy pod očima ale dodávaly oné hlavě na strašidelnosti. Samantha nemohla odlepit nohy od země a ani rty od sebe.

"Ahoj, Sam," řekla hlava z krbu jako by nic a rty se křivily do stále širšího úsměvu. Samantha zavřela své pomněnkové oči a po chvilce je znovu otevřela. Ujistila se ale pouze v tom, že v očích problém není... zhluboka se nadechla.
"S-sirius Black?" hlesla jako v mrákotách a pustila kliku dveří. Sirius od ní odtrhl své šedé oči a zahleděl se na krbovou předložku.
"C-co tu sakra děláš?" zeptala se teď už trochu statečněji Samantha a namířila na něj svou hůlkou.
"Musím s tebou mluvit, Sam. Omlouvám se ti, že jsem tu takhle vpadl. Doufám, že nejdu nějak nevhod. Já jen, že..." Black ztratil nit. Samantha se po těle celá třásla. Ten vrah... ten vězeň... otec její dcery... Samantha si sedla do křesla naproti krbu a zahleděla se do těch nenáviděných ale přesto milovaných očí. Black si skousl spodní ret.
"Co se to děje? Co tu vlastně chceš? Jak... jak ses dostal k letaxu?" vyhrkla Samantha.
"Vyhrabal jsem staré zásoby. A co se děje? Nó, zkrátka jsem zjistil, že mám šestnáctiletou dceru a co tu chci? Chci vysvětlení, Sam!" zkonstatovala hlava Siriuse Blacka a Samantha jen třeštila oči.
"Jak ses... jak ses to dozvěděl..." vydechla.
"To je jedno, jak jsem..."
"Moment," přerušila ho Samantha, "ty jsi na útěku! Ty jsi vrah! Proč se s tebou tady sakra vybavuju? Měla bych tě nahlásit na ministerstvo!"
"To bys neudělala," řekl prostě Black.
"Neudělala? Myslíš?"
"Neudělala," zopakoval a trošku pobaveně nadzvedl obočí. Samantha svěsila ramena.
"I kdybych měla sebevětší tajemství, tobě se kát nemusím!"
"Tím tajemstvím je moje dcera..."
"Běž vraždit přátele..."
"Nech toho..."
"Čeho mám nechat? Pettigrew nestačil? Pojď, zakousni se i do mě, čokle!"
"DOST!" vykřikla hlava Siriuse Blacka a zmizela v oblaku prachu a popelu. Samantha pootevřela ústa. Právě tu byl její bývalý... věděl o Lynette... ten vrah, který zabil svého tak milovaného přítele... a ona po něm křičela...
PFFF! Samantha vyskočila na nohy a dávno necvičeným manévrem zvedla ze stolku hůlku a namířila ji proti temné postavě, která vycházela z krbu.
"Já ti říkal, že pokud se naštvu, tak přijdu celý..." utrousil Sirius Black tiše a rukou si smetl popel z ramen. Měl na sobě černé kalhoty, které nosil zamlada a staré tričko Puddlemerských spojenců, jeho nejoblíbenějšího klubu... Lynniného nejoblíbenějšího klubu...
"Vypadni," hlesla Samantha, oči neodtrhla od těch jeho šedých, ve kterých zářila jakási neidentifikovatelná jiskra. Black celým svým vzezřením nevypadal na to, že by byl někde zalezlý v nějaké díře... jeho rysy nebyly tak zapadlé, jako se na první pohled zdálo a oči působily živě, ne jako na fotografiích z věštce...
"Chci ti něco říct..."
"Nechci to slyšet!" šeptla Samantha a ruka s hůlkou se jí třásla. O krok ustoupila.
"Musím ti to říct! A ty mi taky na oplátku něco řekneš," řekl prostě Black a udělal krok vpřed.
"Vypadni, prosím..." řekla bezhlesně Samantha a oči se jí plnily slzami. Přece jenom neměla říkat, aby se do ní zakousl... má přece dceru! Nemůže teď zemřít... kdo by se o ni postaral? Nepřežila by, kdyby přišla i o matku... Ani si nevšimla, že Black se mezitím přiblížil úplně k ní. Popadl ji za ramena a podíval se jí zpříma do očí. Byl sice o trochu vyšší, než ona... ostatně, jako vždycky. Celá se třásla a hlavou jí probíhaly myšlenky na Lynette...
"Odejdu, ale až si mě vyslechneš... a až si vyslechnu já tebe," šeptl.
"Prosím," zadrhl se jí hlas a po tváři jí stekla slza, "já to tak nemyslela... nechci zemřít..."
"Pro Merlinovy trenky, Sam! Já přece nikoho nechci zabít!" řekl netrpělivě Black a odvrátil se od ní.
"Tak proč jsi tu?" zeptala se ho, když si prohlížel krbovou římsu, na které stály v rámečcích fotografie.
"Mám dceru," vysvětlil prostě Black, jako by tomu ani sám nevěřil. Zvedl jeden rámeček a ukázal prstem (překvapivě čistým) na šestnáctiletou dívku, která se opírala o kmen břízy a která mu jako z oka vypadla.
"Ano," hlesla Samantha. Black sklopil oči k fotografii a na rtech se mu rozlil úsměv.
"Je krásná... stejně, jako ty," poznamenal a vrátil rámeček zpět. Vzal do rukou další fotografii. Na ní byla vyfocena Lynette, Samantha a jakýsi vysoký chlap.
"Manžel?" zeptal se a hleděl do hnědých očí toho chlapíka.
"Ano," hlesla opět Samantha.
"Sakra, Sam. Co děláš? Nemáš důvod se mě bát, či co..." obrátil se na ni Black.
"Ne? Já mám čistou krev, no jo..." vyjekla Samantha. Sama byla překvapena intenzitou svého hlasu.
"No... asi začnu vysvětlovat já, jak vidím," povzdechl si Black a s jemným úsměvem se posadil do křesla. Samantha se zhroutila naproti něj na gauč, v ruce stále svírala hůlku.
"Nezabil jsem Pettigrewa, ty mudly a ani Jamese a Lily," řekl a hleděl jí do očí. Samantha se v nich utápěla stejně, jako ve svých studentských letech. To se v nich utápěly ale spousty dívčích očí... proč si vybral zrovna ji?
"A to ti mám jako věřit?" nazvedla obočí Samantha a zkřížila ruce na prsou.
"Vpadneš tu, do mého domu, začneš se mi prohrabovat fotkami a tvrdit, že vlastně nejsi vrahem? V tom případě bych já taky mohla začít tvrdit, že se Ty-víš-kdo schovává v koupelně nahoře v patře a co chvíli mě volá, abych mu donesla další výtisk Týdeníku čarodějek..." pokračovala Samantha a sledovala, jak se Blackova tvář protahuje v další široký úsměv.
"Tohle na tobě miluju, víš? Ty tvoje odpovědi. Nikdy jsme se ti s Jamesem ani zdaleka nevyrovnali," řekl stále s tím úsměvem Black.
"Možná si myslíš, že na to jdeš chytře, ale já ti tohle nesežeru, Blacku," zavrčela kurážně Samantha. Bylo to šílené! Ten vrah na útěku se jí snaží ospravedlňovat?!
"Ty už mi neříkáš jménem? To jsi zapomněla na všechno, co jsme spolu prožili?" zeptal se Black a natočil hlavu na stranu, úsměv mu z tváře ale zmizel.
"Tehdy jsem měla důvod říkat ti jménem," přiznala tiše Samantha a sklopila oči. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které uťal až Black.
"Víš, že jsem zvěromág. James a Pettigrew byli taky zvěromágové. Já pes, James jelen a Pettigrew krysa... Naučili jsme se to nelegálně, nikdo o tom neví. Chtěli jsme trávit více času s Remusem, i když byl ve své vlčí podobě. Nikdy jsem nebyl smrtijedem, to Pettigrew je zrádce. Vůbec není mrtvý. Celý rok potom, co jsem odešel, donášel Voldemortovi zprávy o Jamesovi a Lily. Chtěli mě jmenovat strážcem tajemství, jenže já Jamese přesvědčil, aby místo mě zvolil strážcem Pettigrewa. Pettigrew byl strážcem tajemství, ne já. A pak byl dům Potterových v troskách a Pettigrew pryč. Podařilo se mi ho vystopovat a chtěl jsem ho zabít. V posledním okamžiku si však uřízl prst, vyhodil celou ulici do povětří a sám zalezl do kanálu spolu s ostatními krysami, Sam." Hleděla na něj, jako v mrákotách. Rozhodně to dávalo smysl, bylo v tom ale spoustu "vím to jenom já a nikdo jiný."
"Pěkně vymyšlené..."
"Sam," řekl prosebně a zbědovaně se jí zahleděl do očí, "já ti nelžu. Je to tak." Tak ráda by přikývla... jenže pokrčila rameny.
"Podívej," řekl Black a vytahoval si rukávy trička, "nemám znamení zla!" Natáhl k ní paže. Na pravém lokti měl dvě téměř neznatelné jizvy. Na levé se rýsovala tři malá znamínka...
"Já potřebuji důkazy, Siriusi," hlesla Sam a odvrátila od něj oči. Sirius se prohnul v křesle a strčil ruku do zadní kapsy kalhot. Vytáhl z ní umolousaný a pokrčený starý výstřižek Denního věštce.
"Pettigrew byl zvěromág. Měnil se v krysu. Těsně před proměnou si uřízl prst. Ta krysa pak žila 12 let u Weasleyových. Podívej," natáhl k ní přes stolek paži a podal jí výstřižek. Na rameni zrzavého chlapce seděla stará krysa a na přední pacce jí vážně chyběl prst...
"Jak mám vědět, že to není nějaká jiná..."
"Pamatuješ se na Pettigrewovy uši?" zeptal se zoufale Sirius a hleděl na ni. Neurčitě zakývala hlavou.
"Pamatuješ se, jak jsme v sedmém ročníku leželi u jezera a muchlovali se?" zeptal se stejně zoufale. Sam na něj překvapeně pohlédla a neubránila se úsměvu.
"Co s tím má spol..."
"Tehdy nás vyrušil," přerušil ji taky s úsměvem Sirius.
"Ano, pamatuju se..."
"Poslal jsem ho pryč. Řekl jsem mu vypadni pl..."
"Plachťáku," přerušila ho už s nepokrytým smíchem Sam. Od srdce se tomu zasmála a Sirius se začal smát taky.
"Správně," pochválil ji Sirius, "koukni se na uši té krysy. Vím, že to není nijak průkazný důkaz, ale když jsi ho znala, tak..."
"Ano," přerušila ho znovu Sam a pokývala hlavou. Sirius se zatvářil nedočkavě.
"Já... opravdu to vypadá na Pettigrewa..." řekla Sam a hleděla na plachtovité uši krysy na chlapcově rameni.
"Věříš mi, Sam? Potřebuju to slyšet..." Pohlédla na něj. Chvíli na sebe tak mlčky hleděli, Samanthina tvář zrůzněna pochybnostmi a Siriusova protáhlá nedočkavým pohledem. Několikrát viděla tu krysu, Petera Pettigrewa měnit se. Bylo to však strašně dávno... Siriuse či Jamese, kdyby se před ní objevili ve své zvířecí podobě by na jisto poznala... avšak nikdy se s Pettigrewem nebavila tak, jako s Jamesem a nebo Siriusem... Něco jí však napovídalo... vzpomněla si na jeden večer u Potterových. Pettigrew jim tam ukazoval, jak se pobil s jednou krysou na louce a ta mu ukousla kousek ucha. Sam se koukla na fotografii. Kryse chyběl kousek levého ucha, jako by ho nějaká jiná krysa nakousla... ovšem tolik let si byla jistá tím, že Sirius, který tu před ní sedí a prosebně se na ni dívá, je vrahem... tím mediálně známým nebezpečným maniakem. Srdce slyšela tlouct až v krku, ovšem ne ze strachu.
"Věřím ti, Siriusi," řekla Sam a zdůraznila to kývnutím hlavou. Na Siriusově tváři se objevil pravý nefalšovaný úsměv. Ten obyčejný úsměv způsobil to, že se v jeho ztrhaném obličeji objevil opět ten mladý a pohledný muž, který jí tak učaroval...
"Super," ulevil si Sirius a posadil se zpříma. Sam se neubránila úsměvu. Je to důkaz... to určitě. McGonagallová přece jenom nelhala...
"Otěhotněla jsem a dostala jsem strach. Chtěla jsem s tebou mít děti, jenže tehdy na to nebyl vhodný čas... všechno kolem Ty-víš-koho... smrti nejbližších... Když zabili moje rodiče, ovládl mě nepopsatelný strach... Strach ze smrti. Ale ne z té mé, ale smrti toho dítěte, které jsem nosila pod srdcem... a tvé smrti... Strach... strach ze smrti všech přátel. Uzavřela jsem se do sebe, protože jsem měla dojem, že nakonec zůstanu úplně sama... Věděla jsem, že jsi chránil Potterovy. Věděla jsem, že James je pro tebe důležitý. Tak jsem ti raději řekla, že jsem potratila. V jedné staré knize jsem našla zastírací kouzlo na zastření tloušťky a tak jsem ho vyzkoušela. Fungovalo i na těhotenství a přitom to dítěti nijak neublížilo. A pak to šlo ráz na ráz... Kolem Potterových se začala uzavírat smyčka. Doufala jsem, že ta tvoje ochrana bude dostatečně bezpečná, že by ses mohl do pár měsíců vrátit a žili bychom, jako rodina. Pak se Lynette narodila... a ty ses nevracel. Odstěhovala jsem se do domu mých rodičů, kde tehdy žil můj bratr. Dost mi pomohl... Najednou byli Potterovi mrtví, Pettigrew mrtvý a ty v Azkabanu. A já zůstala sama. Moje nejhorší noční můra se stala skutečností... Pochop, potom, co jsi utekl, jsem dostala obrovský strach. Znovu. Teď ale strach z toho, že se dozvíš o Lynette a že si nás najdeš a zabiješ stejně, jako tolik milované přátele... Na veřejnosti se říkalo, že ty jsi smrtijed a byl jsi strážcem tajemství Potterových... jak jsem mohla jen tušit, že..." Samanthě selhal hlas a po tváři se jí koulela slza. Sirius z ní po celou dobu jejího vysvětlování nespustil oči. Trochu mu zčervenaly. A pak se Sam nepokrytě rozplakala. Schovala obličej do dlaní a vzlykala, jako už dlouho ne. Všecko to na ní dopadlo... 15 let si myslela, že muž jejího života je vrah a teď, za jeden večer, se všecko zvrátí... vyzpovídala se z celého toho strašného příběhu a Sirius ji řekl pravdu... tolik doufala, že to tak vážně je... tolik doufala, že Sirius nikoho nezabil... a teď? Najednou všechno... točila se jí hlava. Cítila, že se Sirius zvedl z křesla. Slyšela kroky a pak se gauč prohnul jeho váhou. Sam o ničem nepřemýšlela a zhroutila se mu do náručí. Sirius ji opatrně objal kolem zad a jednou rukou ji hladil po vlasech.
"Je toho moc najednou, já vím. Všecko bude v pořádku..." šeptal konejšivě, avšak z jeho tónu bylo znát, že přesvědčuje i sám sebe.
"S-siriusi," říkala mezi vzlyky do Siriusovy hrudě, "ř-řekni mi, že m-mi ne-nelžeš... řekni mi... že jsi nikoho n-nezabil..."
"Nikoho jsem nezabil, Sam..." šeptl Sirius po pravdě.
"J-jsem strašně r-ráda... o-opravdu... d-doufala jsem, ž-že to tak je..." podívala se na něj přes rozmazanou clonu ze slz.
"Miluju tě..." šeptl Sirius a hleděl do jejích tak milovaných očí. Sam pootevřela ústa. Nedokázala slovy popsat, jak moc toužila po tom, aby jí tohle řekl... stejně, jako nedokázala popsat to, co se jí tehdy honilo hlavou. Jen věděla, že si rukou přitáhla jeho hlavu. Že se natáhla k jeho červeným rtům a políbila ho. V tom okamžiku jí v žaludku vybuchla atomovka. Necítila žádný kousíček svého těla, jen své a jeho horké rty ve vášnivém souboji. Hladil ji po vlasech a druhou rukou sjížděl stále níž a níže ke spodnímu lemu jejího trička. Jazyky tančily tak, že si ani nepamatovala, kdy naposledy tohle její jazyk absolvoval. Chtěla se poddát jeho dotykům... chtěla ho opět mít jenom pro sebe. Stejně, jako oné osudové noci v Děravém kotli... stejně jako ten úžasný rok, kdy si opravdu myslela, že všechno už bude jen růžové... Sirius ji pomalu pokládal na látku její kárované pohovky. Pevněji ho objala kolem krku a obrátila hlavu na druhou stranu, když...

"Samantho? Jsem doma!" ozvalo se z chodby. Sam rychle odstrčila Siriuse a pohlédla k zavřeným dveřím do obýváku.
"Tim," vydechla a snažila se uklidnit, "musíš okamžitě pryč, Siriusi!" Sirius se na nic nevyptával. Zvedl se a vstoupil do krbu.
"Sammy? Lásko, ty už spíš?" ozval se Timův hlas z kuchyně.
"Běž!" šeptla na Siriuse a schovávala si hůlku do kapsy jeansů. Sirius hrábl do vlastní kapsy, naposledy se na ni usmál a pak zmizel v zelených plamenech. Sam odtrhla pohled od krbu, zapnula televizi a znovu si lehla na pohovku. Zavřela oči. Vtom se dveře do obýváku otevřely a vešel její manžel. Slyšela kroky a potom se pohovka zhoupla jeho váhou.
"Sammy? Nechceš jít spát radši do ložnice?" šeptl laskavě Tim. Sam sehrála leknutí a otevřela oči.
"Jejda, ty už jsi tady?" zeptala se a protáhla si paže, na kterých ještě stále cítila Siriuse.
"Jo, asi jsi usnula..."
"Ano. Usnula jsem... no nic, jdu si lehnout do postele. Dobrou noc," zamávala Timovi a vyšla schody do ložnice.