Krásné probuzení do krásného dne

Kde to jsem? Kolem mě prázdné lahve ohnivé whiskey, poházené židle a nějak mokro... Fuj, to je ale smrad... Bolí mě hlava... pomalu otvírám oči, ale sluneční paprsky mě oslní a opět cítím bodavou bolest kdesi v hlavě. Mátožně se za ní chytnu... poprvé jsem se netrefil, ale podruhé už se držím za vlasy... hlasy... buďte ticho! Nekřičte! Kdosi mě chytá pod rameny a kdesi táhne... pusť mě! Já chci spát! Smích? Tady se někdo směje? Že bych slyšel své jméno? Je tu tma... najednou hledím do oříškových očí za obroučkami brýlí.
"Jamesi?" zasípu a znovu se chytím za hlavu.
"Včera jsi to trochu přehnal," směje se mi do obličeje, "a mimochodem, někdo si z tebe asi trochu vystřelil."
"Co?" protáhnu nechápavě a obličej zkřivím do grimasy bolesti. Ta hlava mě zabije...
"Dost smrdíš, kamaráde," rozesměje se. Konečně sklopím hlavu ale nejradši bych to neudělal. Hábit jsem měl pokrytý dračím trusem? Aspoň to tak smrdí...
"Běž se vysprchovat, Blacku!" slyším kdesi zdáli.
"Hej Evansová! Tak si ho tam zaveď!" křikl posměšně...
"Aach... nekřič..." zaúpím a snažím se zvednout. Napoprvé, napodruhé... už skoro stojím... Konečně. Zase smích... co se stalo, že se mi smějí?
"Pojď Tichošlápku," smích, "zavedu tě do sprch." Smích. Celou cestu prospím... totiž, on to nebyl úplný spánek... tak nějak jsem o sobě nevěděl...a pak najednou ledová voda mi teče na hlavu. Vlasy mi padají do permanentně zavřených očí. Opět nějaký smích. Nechte toho, nevidíte, že trpím?
"Co se to, doprdele, děje?" řeknu kloktavě, protože voda mi stékala do úst.

"Měl jsi narozeniny, Siriusi," zasměje se jiný hlas...
"No nepovídej! Co se tam, doprdele, stalo?" zaúpím a raději nechci znát odpověď...
"Trošku ses ztřískal," zase smích, ale teďka jako by ze všech stran. Nechávám vodu stékat, ale chytím se stěn sprchového koutu.
"Trošku?" řeknu z posledních sil a podlomí se mi kolena.
"Trošku hodně... pomáhala ti Marry Newsgoodová," spěšné kroky, kdosi mě postaví zpět na nohy a smích. Začínají mě rozčilovat.
"Marry? Ta obrovská nechutná blondýna ze sedmého ročníku?" řeknu a otřepu se nad jejím zjevem a taky nad délkou té věty, kterou jsem vypustil.
"Jen se nedělej, říkal jsi jí kopretinko Marrynko," řekne smrtelně vážně ten mě nejblíže.
"Fuj!" zhrozím se a otevřu oči. Odhrnu si vlasy z obličeje a vidím, jak kolem mě stojí James, Remus a Petr. James má v obličeji neobyčejně pobavený úsměv, Remus má zvednuté obočí a opírá se o kachličky nejblíže mě a Petr ledabyle stojí vedle Jamese.
"Dobré ráno, ospalče," řekne sladce James a začne se řechtat.
"Čemu se, doprdele, furt směješ?" řeknu už trochu naštvaně. Studená voda jako by odnesla bolest hlavy a pročistila mi mozek.
"Neříkej mu to..." špitne Petr a zívne. Má zarudlé oči, jako by celou noc nespal...
"Červíčku, není to zas tak hrozný," řekne James, ale pořád se směje. A Remus taky! Sakra, vy si ze mě ještě děláte legraci?!
"Netlemte se furt!" křiknu, ale nejraději bych si nafackoval. Zorné pole se mi rozkymácelo a hlavu jsem měl jako uprostřed Londýnského filharmonického orchestru...
"Promiň," řekne Náměsíčník a mrkne na Jamese... sakra, mám okno... jak mu to říkáme?
"Poslyš, Tichošlápku. Ono to bylo tak... ehm," koukne prosebně na Náměsíčníka, ten však jen kývne, "prostě ses vsadil, že vypiješ 15 lahví..."
"Vsadil se o 25 lahví, Dvanácteráku," přeruší ho Náměsíčník. A jo! Dvanácterák... proboha, to je blbá přezdívka...
"Tak tedy o 25. No a vypil jsi jich 30?" znovu mrkne na Remuse a ten kývne.
"No, a pak jsi začal dělat různý věci..."
"Například?" vydechnu a odhrnu si vlasy z očí.
"Vyskočil jsi na stůl a svlékl ses do půlky těla... em... snažil ses donutit závěsy tančit a celkově si dělal různé nechutnosti," smál se James, Dvanácterák, a Remus i s Červíčkem se k němu přidali. Hleděl jsem na ně napůl mátožně a napůl zděšeně.
"Ne..." šeptnu.

"Fakt to bylo úžasný, Tichošlápku!" řekne nadšeně Dvanácterák.
"Až na ten dračí trus," Náměsíčník nevychází z dechem, jak se tlemí. Na nic nečekám a vyletím ven z umývárny. Venku na chodbě stojí pár čtvrťaček a začnou se nehorázně smát. Nevšímám si jich a běžím dál. Potkávám stále větší hloučky studentů a všichni se smějí. Proč? Vždyť jsem jenom trochu mokrý... Najednou náraz a ležím na zemi jak dlouhý, tak široký. Hábit se mi pádem překlopil přes hlavu, takže vidím černo...
"Pane Blacku, důrazně vám doporučuji navštívit madame Malkinovou!" přísný hlas a klapot podpatků. Namáhavě si sednu a sundám si hábit z očí. V tom okamžiku jsem neměl daleko k infarktu. Shlédnu na nohy a zjistím, že nemám kalhoty, ale jenom tygrované slipy z mudlovského obchodu poblíž Děravého kotle, ve kterých se rýsuje takřka všechno... Nijak mému rannímu zjevu po bujaré oslavě nepřidaly...